Život začíná po padesátce nebo když děti vyletí z hnízda a chcípne pes

Můj život začal dávno před padesátkou. Co si pamatuji, vždycky mě bavil pohyb a cestování.  Od nějakých patnácti let jsem jezdila  na vodu, kola nebo lyže. V té době pochopitelně už bez rodičů.

Na vysoké jsem v jižních Čechách potkala mládence, se kterým jsme si  nejdříve pořídili dva batohy. Jeden modrý, druhý červený. Poctivé, velké Gemmy.  Jely s námi do jeskyní, stopovaly Řeckem, procestovaly kus Evropy, Afriky i Asie. Dnešním pohledem žádná velká exotika, ale tehdy to bylo dobrodružství.

Později k batohům přibylo společné příjmení, dvě děti, něco nemovitostí, pes a kocour.

Cestování se naopak smrsklo na lyžování a občasné výlety k moři s dětmi.  Děti se povedly po rodičích, brzy začaly skautovat a jezdit samy.

Manželovi  časem odešla záda a pak koleno, z outdoorového muže se nedobrovolně stal  indoroový.

Měla jsem k němu chytré proslovy o cvičení, zdravé stravě a méně hodinách u počítače.  Abych dokumentovala prospěšnost obojího, pořídila jsem si housera.

Byla děsná fuška ho získat.

Na stará kolena člověk dělá lecjakou blbost. V pátek jsem to přehnala se sportováním, sobotu jsem vyryla dva obří trsy denivek, zlomila rýč, posekala zahradu, vykopala rýhu pro chodníček, zasypala štěrkem, zhutnila, navezla a usadila kameny, zasypala, zametla, pokochala se  -  a zmokla.

No a večer byl houser doma. Hověl si mi na zádech, rozdělal ohýnek a tak…V pondělí jel se mnou do práce, mou levou nohou řídil on.

K lékařce jsem dorazila v předklonu. Byla nadšená, že mě po letech vidí. Prý s čím k ní jdu. Předklon si asi vyložila jako úctu k její profesi. S houserem by mě poslala na veterinu, tak jsem jí napověděla: záda.

Prý jak jsem k tomu přišla. Kdybych jí řekla pravdu, poslala by mě na psychiatrii. Tak jsem zahuhlala něco o nevhodném pohybu, sedavém zaměstnání a starém úrazu ze snowboardu. To huhlání jsem pochytila od manžela, který přišel k bolavým zádům po výrazně zábavnější činnosti. Taky to dotáhl až do nemocnice.

Lékařka mě tedy poslala na rentgen. Ten jsme si s houserem opravdu užili. On stavěl stan, opékal buřty, já sledovala, jak se mi bolestí před očima míhá barevný ohňostroj.

Lékařka vyčetla ze zprávy od rentgenu změny na páteři ze sedavého zaměstnání a starého úrazu. Doporučila vyvarovat se namáhavých pohybů. Dostali jsme s houserem injekci a sbírku receptů. Neschopenku jsem statečně odmítla. Houser se nevyjádřil. Po návratu do práce jsme s houserem byli po injekci v lehkém rauši. Takže jsem hned oznámila šéfovi, že já a houser už práci pro tři nezvládneme. Něco málo mi odebral a podělil tři další kolegy, kteří ještě svého housera nemají.

Následující týdny houser spokojeně bivakoval na mých zádech. Tábor opouštěl jen vzácně. Když chvilku nebyl doma, vyzkoušela jsem ostříhat stromy. To mi nepřišlo jako nevhodný pohyb. Houser měl jiný názor. Varovala jsem ho, že se s podzimem blíží husí hody a že už ho mám dost. Tak už si snad dá říct.