Dáma na rozcestí - S větrem v řiti

Laskavé povídání o toulání za humny - Šumavou.   Na nádraží jsem dorazila hodinu před odjezdem. Jsem plánovač, nechávám si rezervu. Raději větší. 

V ruce turistické hůlky, na nohou pohorky, batoh větší než já.  Před odjezdem jsem ho zvážila. S vodou a jídlem něco přes 23 kilo.  Nejsem zrovna čahoun.  Když jsem míjela výlohu, vypadalo to, že jde batoh s nohama.  Na sobě outdoorovou sukni a triko.  Horko bylo už od rána. 

Cesta vláčkem podél Vltavy do Nové Pece byla kouzelná. Jen jsme nabrali hodinové zpoždění.  Z vláčku jsem vystoupila do poledního vedra.   Tušila jsem, že  musím ujít okolo dvaceti kilometrů, že to bude hodně do kopce a že to potřebuji stihnout do tmy.  Nabrala jsem svižné tempo.  Pohorky dusaly po asfaltu. Vzala jsem to po žluté značce, v lese byl chládek, ale začalo stoupání.  Zastávek na pití přibývalo. U Říjiště se přede mnou vynořil bufet. V běhu jsem si koupila plechovku Birella a uháněla dál.  Cestou jsem upíjela chladivý nápoj. Jen mi nedošlo, že odpadkové koše tady asi nepotkám. Prázdnou plechovku jsem si přidělala na pásek od  bederáku a uháněla pro změnu po zelené.

Uháněla jsem tak rychle, že jsem minula odbočku.  Zjistila jsem to tak po dvou kilometrech. Mozek už  byl uvařený a nespolupracoval.  Tak zase zpět a lépe.  Pak se mi to povedlo ještě jednou – hned na další křižovatce. Míjela jsem tam  manželskou dvojici, která se dohadovala o směru cesty.       Když jsem se kolem nich po několika minutách vracela zpět, ještě se dohadovali. Paní se mě zeptala, jestli se vracím z „objektivních důvodů“ nebo protože musím. Odpověděla jsem jí, že se vracím, protože jsem blbá. Na rozdíl od nich jsem měla papírovou mapu i mapu v mobilu. Domluvili jsme se na orientaci a oni šli rozumně po vrstevnici pokochat se Plešným jezerem. Já naopak vyrazila kolmo vzhůru.

Cesta připomínala řečiště potoka.  Naštěstí bez vody. Stromů postupně ubývalo, slunce  pálilo,  cesta  se ztratila v kamenném moři.  Bylo jasné, že jinudy než kolmo vzhůru to nejde.   Stoupání na vysoké a vratké kameny byl zážitek. Tady jsem ocenila hůlky.    Batoh se chtěl vrátit do údolí i se mnou.  Sukně –  to byla pěkná blbost. Sice zespodu hezky větrala, ale dlouhý krok se v ní udělat nedal. Ohrnula jsem si  ji na velikost  čelenky do vlasů. Stejně nikde nebyla ani noha.

Plazila jsem se vzhůru. Pot ze mne tekl proudem. Občas jsem se zastavila, hůlky zapřela o ramena a jenom funěla.   Přesně v téhle chvíli, se zadkem vystrčeným do údolí, jak jsem vyvažovala batoh,  se za mnou ozval zvuk drolících se kamenů.  Kolem mne se mihla taková barevná šmouha – mládenec ve sportovním oblečku, na nohou trekové  botky a lehký batůžek. On do toho krpálu běžel! Co běžel. Skákal jako kamzík!  Tak já ho chápu, s tím výhledem, který jsem mu  svým vystrčeným pozadím nabídla, bych byla na jeho místě taky uháněla. Já se tak lekla, že jsem málem letěla po zádech do údolí.

Nakonec jsem se v potu tváře doplazila na vršek Plechýho (1378 m). Nějak mi nedošlo, že to bude tak hrozné… Tam už lidí bylo hodně, ale sukně byla zase na své běžné délce a já uháněla dál.

Zaseklo mě až Trojmezí. To je místo ideální pro mne.  Mohu současně bloudit ve třech zemích najednou!

Šla jsem  hřebenovkou bez kousku stínu až na Třístoličník. To už mi došla voda. Tady sice je možnost občerstvení, ale  když si někdo nevezme eura jako já…  Alespoň  jsem  tam odložila tu prázdnou plechovku, kterou jsem celou dobu nosila proklatě nízko u boku. Taky mi došlo, proč se na mě celou dobu lidi tak divně koukali…

Následovalo seběhnutí  k Rosenauerově pomníku.   Pohorky  tlačily, začala jsem cítit puchýře.  Koupit si botky  jen o půl čísla větší  byla zjevně chyba.  Tempo se dost zpomalilo.  Dole mě  naštěstí čekala luxusní  přírodní koupelna. Bylo mi dost jedno, jestli  někdo  půjde. Z pramene o kus dál jsem doplnila vodu.

Cesta  procházela tmavým údolím, šeřilo se ,  moc dobře se mi nešlo.  Pak se ale údolí rozevřelo a vykoukl  hotel.  Zřítila jsem se tam na lavici i s batohem. Stihla jsem si ještě před zavřením dát polévku a pití. Asi mi to zachránilo život.

Odvlekla jsem se na nouzové nocoviště, které už bylo z větší části plné.  Kuňkla  jsem: „dobrý den.“ Vmáčkla jsem se do rohu,  plachtu přivázala na ohrádku,  nainstalovala alumatku, nafoukla karimatku, zalezla do  spacáku a spala.

V noci mě probudily hlasy a světla baterek. Nedalo se přeslechnout, že se vrací partička dam  asi mého věku s partou mládenců výrazně mladších.  Byli prý ve vagonku na nádraží. Zjevně si to užili. Já moc ne, nemohla jsme znovu usnout, do zad mě tlačily drny.