Dáma na rozcestí - Sudičky
Ze stanu se vynořil jeden ze včerejších veselých mládenců. Dali jsme se do řeči. Po pravdě jsem se přiznala, kudy jsem včera šla a že jsem byla večer úplně mrtvá. Ukázalo se, že on i jeho parta to šli dva dny! Přespali nahoře pod skálou, přestože by se to nemělo… Ahá, tak to nejsem zase taková lemra líná! Dost mi to projasnilo ráno.
Zabalila jsem si věci, nazula pohorky - á to nebylo dobré. Nohy natekly a nechtěly se smířit s pohorkami. Cítila jsem puchýře. No nic, nahodila jsem batoh. Do zad se mi něco zarylo. Jasně. Před lety se mi vytrhl jeden popruh. Ale můj starožitný batoh -Gemma, je bytelný, vyztužený kovovými pláty. Manžel mi před lety přichytil vytržený popruh šroubkem a batoh mi od té doby sloužil bezvadně. Tedy jenom na jednodenní akce nebo přenesení věcí na lyžování. Taky polstrování už nebylo to, co bývalo před třiceti lety…. Nedalo se nic dělat, vyrazila jsem.
Zabloudit se nedalo, krásná cesta, počasí parádní. U Dolního Cazova se ale přihnaly mraky. Přidala jsem do kroku. Nohy v pohorkách protestovaly. Bylo horko a dusno. Vody na pití ubylo.
Kousek dál tekla říčka. Krásná písčitá plážička hned u cesty, nikde nikdo, nebylo co řešit, takovou koupelnu už potkat dnes nemusím. Rychlé osvěžení, nahodit boty a batoh, jde se dál. Mraků přibylo. Přihnala se bouřka. Po koupeli v říčce následovala sprcha. Batoh dolů, vytáhnout pončo, pohorky jsem nechtěla sušit, takže jsem je vyměnila za sandály. Déšť nepřestával, vydala jsem se na cestu. Odpoledne jsem se měla sejít s dcerkou a jejím přítelem ve Strážným. Tenhle úsek po asfaltu a v dešti mě moc netěšil. Naštěstí se cesta stočila do lesa a pršet přestalo. Sundala jsem batoh a pončo a… Zjistila jsem, že nemám hodinky! Byl to dárek od manžela, měla jsem je ráda. Ach jo. Možná zůstaly u vody, možná někde po cestě, nebo tam, kde jsem si brala pončo. Když je půjdu hledat, nestihnu se potkat s dcerkou. Taky puchýře na nohou nesouhlasily s cestou zpět. Nohy byly v sandálech a o pohorkách nechtěly nic vědět. Byla bych si fňukla, kdyby mi to bylo něco platné… Tak jsem byla taková… nepotěšená. Já chudinka sama, opuštěná… Dobře mi tak. Nikdo mě nenutil. Mám, co jsem chtěla… Ach jo…
Dovlekla jsem se až k nouzovému nocovišti u Strážného. Nic moc, po dešti mokro, louže. Volala dcerka, že budou mít několik hodin zpoždění. Ještě toho trochu...Seděla jsem na lavičce a litovala se.
Najednou se objevilo pět sudiček. Stařenky tak kolem sedmdesátky a víc. Od pohledu zkušené turistky. Posadily se ke mně. Že prý jdou od Slunovratových kamenů. Hmm.... Tam jsem se taky chtěla podívat. A že prý, co tam tak sama dělám… A jéje! To bych taky ráda věděla! Sama, opuštěná… Tak jsem jim povyprávěla, že zase tak sama nejsem, ale že jsem taková nepotěšená, protože jsem ztratila hodinky a vůbec…. Sudičky mi nabídly rajčátka a povídaly si se mnou. Té jedné už je přes osmdesát a běhá jako čiperka… Taky říkaly něco o ženských energiích na těch kamenech. Po chvíli odešly, ale něco z té jejich energie zůstalo. Přestala jsem se litovat. Nahodila jsem batoh a šla do městečka.
Kdysi jsem jezdívala do Strážného v Krkonoších. Horské chalupy, sjezdovky, hospoda, klid. Ale Strážný na Šumavě, to bylo něco úplně jiného! Hned u vstupu casino, pak bordel, stánky Vietnamců. Hospoda zavřená. Tak tady mi kafe neudělají.
Už nepršelo, ale co budu dělat uprostřed městečka těch několik hodin, než dorazí dcera s přítelem, to jsem netušila. Před jediným obchodem jsem shodila batoh a vešla dovnitř. Dokoupila jsem pití a šla si sednout na lavičku před krám. Čas se vlekl. Dorazila dvojice batůžkářů, koupili si balenou zmrzlinu a odešli. Po chvíli vyšel prodavač z krámku a dali jsme se do řeči. O cestování a tak. Ukázalo se, že je majitel obchůdku, že dělá svoji vlastní zmrzlinu a jak ho štve, když si pak někdo koupí tu balenou. Tak jsem mu vysvětlila, že z pohledu návštěvníka ta maličká cedulka s nabídkou zmrzliny za jeho zády v obchodě vidět není. A venkovní poutač nic o vlastní zmrzlině neříká. Donesl mi ochutnat. To bylo blaho!! Došla jsem si koupit velkou porci. Udělal mi k tomu kávu. Asi mi tím taky zachránil život. Povídali jsme si o jeho vášni pro zmrzlinu. O tom, že v Praze by mu zato ruce utrhali. Tady že už si ho našli němečtí zákazníci a pár Čechů, ale žádné davy. Povídali jsme si, co by se dalo vylepšit. Nebo jestli je lepší utéct někam jinam. Jestli je člověk šťastnější, když má hodně nebo tak akorát… A já si slíbila, že za touhle zmrzlinou a tímhle pánem budu posílat zákazníky. Protože fandím lidem, kteří dělají věci s láskou.
Jako první jsem k němu poslala dceru s přítelem, když dorazili. Zmlsané pražské jazýčky ocenily domácí jahodovou zmrzlinu nejvyšším stupněm uznání.
Došli jsme na nocoviště. Bylo docela plné. Už jsem byla zkušený mazák, hlasitě jsem pozdravila „ahoj!“. Mládež vybalila své věci z batohů o polovinu menších než jsem měla já, postavili jsme tarp, dala jsem ještě šanci karimatce, nafoukla ji a šli jsme spát.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka – Centralizační a internační klášter Králíky
Věznění bez soudů, nucená práce v kraji hlubokých lesů. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal do nejzazších koutů republiky to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko-Králický výběžek.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka – temná doba v temném kraji
Mučení, upálení, stětí, věznění bez soudů v kraji hlubokých lesů a čisté vody. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal pod koberec lesů to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – kdy jindy, když ne teď?!
Před usnutím se mi honily hlavou útržky z celého dne. Byl to parádní den, ale dobře se mi nespalo. Házela jsem s sebou v hamace jako ryba v síti. Svoji spolunocležnici jsem určitě budila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – jak se vaří dobrá nálada
Bylo studené podzimní ráno, slunce neochotně poslalo první paprsky na zem. Po nočním společníkovi nezbyly v trávě stopy, překryla je rosa.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – a prdí taky jeleni?
Hulákání jelenů k ránu ustalo, přesto jsem vstávala ještě za tmy. Podzimní dny se krátily, nebyl čas dlouho spát. Polský chlapík si přispat mohl, já ale měla před sebou delší cestu.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – do Bílé Vody
Slunce si hledalo cestu do údolí dlouho. Na plachtě tarpu byla rosa, od potoka se zvedal studený a vlhký vzduch. Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Hledání ráje
Kolem mne tma a vítr, už se mi vstávalo i lépe. Na východě se ale objevil úzký proužek slunce, který sliboval krásný podzimní den. Zabaleno jsem měla za chvilku, ke snídani rychlá ovesná kaše a voda.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Udělat si to zajímavé
Na podzimní cestu do hor jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Mým největším sportovním výkonem v létě bylo sníst čtyři zákusky na dovolené. Do dalších sportovních výkonů jsem se nepouštěla, žádný složitý itinerář jsem nevyráběla.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Jak jsem si došlo pro…
Předpověď počasí slibovala tropický den, v pozdějších hodinách oblačnost, bouřky, přívalové deště a krupobití. Měla jsem se na co těšit.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Spím já ráda v přírodě?!
Stejně jako v předchozích dnech, i dnes jsem vstávala okolo páté. Měl být tropický den s teplotami přes 35 stupňů celsia. Rychle jsem posnídala, doplnila vodu a vyšla do krásného rána.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kde je vůle, tam je cesta
Pečlivě vypracovaný itinerář jsem si mohla strčit za klobouk. Do Opavy jsem jít nechtěla, ale musela. Pohřbila jsem tam staré boty, pořídila nové a přespala v penzionu. Ztratila jsem tím spoustu času i kilometrů.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kde je svět v pořádku
Vstávala jsem s prvním světlem. Snídani jsem ošidila, virus z předchozích dnů se nechtěl vzdát bez boje. Už to ale nebylo nic vážného, bylo jasné, že prohrál. Vyšla jsem z penzionu do krásného, nedělního, letního rána.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí- Prajzové
Jak nám to s virem půjde dál, se uvidí. Ráno se vidělo. Žádný zázrak to nebyl. Virus se nechtěl vzdát bez boje, žaludek opět jako na vodě a svět se se mnou točil. Bylo mi ale o dost lépe, než předchozí den.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka - Černé zlato
Na Ostravsku mám několik známých. Když se jich zeptám, jak se jim tam žije, odpoví, že dobře. Pokud bych se zeptala bývalých horníků, možná by řekli něco úplně jiného a jinak. Ano, je to region razovity.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Krajina nemilovaná
Nevypadalo to vůbec dobře. Ještě, než jsem otevřela oči, už jsem věděla, že je to průšvih. Svět se se mnou točil, žaludek jako na vodě. Tuhle virózu znám, potká mě tak jednou do roka. Zvracení, hrabu se z toho v průměru tři dny.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kdy začíná cesta?
Kdy začíná cesta? Je to prvním krokem z domova? Nebo začala už dávno před tím? Začíná plánováním, přípravou nebo první myšlenkou?
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Nevyžádané rady
Začala jsem se těšit na další kus cesty po hranicích. Byla jsem zvědavá, jak se chodí Slezskem i jak to chodí ve Slezsku. Osud jsem tím asi náramně pobavila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Osudy
Tři týdny trvalo, než zmizely štípance od štěnic a tři měsíce, než se koleno umoudřilo. Přišel Advent a my s manželem vyjeli do krajiny pouští a polopouští. Znovu jsem si uvědomila, jak moc patřím do hor, kopců a do lesů.
Blanka Veltrubská
O umění bloudit
Ženy údajně nemají orientační smysl. Alespoň to tvrdí mnozí pánové. Pánové prominou, ale že ženy nemají orientační smysl je nesmysl. Dokonce vědecky dokázaný.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a noc plná vášní
Byla to noc plná vášní. Neměl to ale na svědomí mladý pár, který se mnou sdílel pokoj. Ti spali jako zabití. Celou noc mě budily hlasy vichřice a štípání nějakého zatoulaného komára.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 113
- Celková karma 16,44
- Průměrná čtenost 361x