Dáma na rozcestí - Už vím, proč

Vyprávění o putování Šumavou a o tom, jak jsem se dozvěděla, proč jsem se musela vydat na cestu. Sama. 

Jednodenní  turisté odcházeli z vrcholu Poledníku a postupně  je nahrazovali  ti, kteří  dorazili přenocovat.   Postavila jsem si tarp v rohu ohrádky nocoviště. V opačném rohu stavěli obří stan rodiče dvou  malých dětí. Bylo vidět, že toho všichni mají  tak akorát dost.  Cestovali s věcmi na vozíku, kde se vezl i nejmladší potomek, asi rok a půl starý klučina.  Děti  rychle zvládly obsáhnout  celý prostor  nocoviště. Roznášely vybavení  po okolí a na rozdíl od rodičů byly čilé jako rybičky.  Jak já byla ráda, že tuhle etapu naše děti už mají dost dlouho za sebou!

Pod střechou přibyla veselá parta mladých, pak dvojice čiperných důchodců na kolech.  Ti byli od pohledu zkušení cestovatelé. Bylo vidět, jak si rozumí beze slov.  Neměli  elektrokola, vyjeli tam svými silami. Měli můj velký respekt. Zastavili jsme se na kus řeči. Že prý čekají na děti. 

Udělala jsem si večeři,  stačila tak akorát všechno uklidit a děti dorazily.  Tak tohle byla už pořádně velká rodinka!  Přišla třída mládeže tak asi ve věku maturantů. Ale byli v pohodě, jen jich bylo prostě moc a byli všude.  Bylo jasné, že než si vybalí a usadí se, bude to chvíli trvat. Odešla jsem si sednout na kámen o pořádný kus dál.  Slunce zapadalo,  kámen  hřál……

A já se právě tam a v tu chvíli dozvěděla, proč jsem se na cestu vydala. Proč jsem tady. Bylo to hodně silné. Ale víc vám k tomu nepovím. Odpověď na otázku “proč jsem tady“ si musí najít každý sám… Jen jsem ještě dnes vděčná, že jsem to mohla zažít.

Ráda bych napsala, že pak už bylo vše krásné, lehké a v pohodě. Jenže tak to opravdu nebylo.   Moc jsem se nevyspala.  Ten „můj“ roh ohrádky zřejmě někdo před časem použil i k jiným účelům, než ke spaní a nevonělo to tam.  Mládež vydržela ve stanech konverzovat dlouho, malé děti se v noci budily, spalo se mi nevalně.

Ráno jsem vstala někdy po páté hodině,  se snídaní jsem nechtěla rušit, tak jen rychlá hygiena, zabalit a než se všichni vzbudili, odcházela jsem probouzejícím se ránem. Nohy pekelně bolely, nehty měly  modrou barvu stejnou jako nebe, ale to ráno stálo za to! 

Z Poledníku  do Prášil jsem to vzala oklikou po zelené.  Je to cesta sice méně schůdná, ale o to krásnější.  Měla jsem dost času, nebylo kam spěchat.  U Frantova mostu  jsem si dala snídani a volným tempem šla dál.  Hned za zatáčkou mě potkala kamarádka, byly jsme tak domluvené a vyšlo to báječně.

V Prášilech mě propašovala do penzionu, kde jsem odložila batoh, využila sprchu, převlékla se  a najedla. Skoro mi tím zachránila život! Manžel kamarádky si vyjel na kole, měly jsme tak téměř celý den pro sebe. Vyrazily jsme  po červené k Prášilskému jezeru.  Já si bez batohu připadala lehká jako pírko. Všude byly davy lidí,  byla jsem ráda, že jsem si jezero  prohlédla, ale tahle turistika nebyla můj šálek čaje.

Po návratu do Prášil jsme se v cukrárně potkali s manželem kamarádky, popovídali a najednou byl čas nahodit batoh a jít dál.  Čekala mě poslední noc venku.