Dáma na rozcestí - Zimní toulky Šumavou

Mám ráda, když v létě je letní počasí a v zimně zimní. Jen ty přechody mezi tím ráda nemám. Zima se ten rok vydařila náramně. Lyžařská dovolená ve větších kopcích než je Šumava nás ještě čekala, ale já už byla netrpělivá. 

Stýskalo se mi po Šumavě. Kolega z práce, který tam bydlí, to také nevylepšil.  Po každém víkendu vyprávěl, kde všude byl na běžkách a kam se  ještě chystá.  Chytala mě toulavá. Manželovo koleno s běžkami nespolupracuje,  kamarádky  většinou na běžkách nejezdí, bylo jasné, že vyrazím sama. Na poslední chvíli se rozhodla jet se mnou dcera.

Dcera je dospělá, studuje v Praze a něčím mi připomíná kamarádku. Tu statečnou, co se mnou na Šumavě už byla. Obě jsou neuvěřitelně aktivní, doma neposedí a mají spoustu známých.  Dcera je jen o trochu sportovnější.  Běžky má, statečná je také. Jinak by se mnou nejela.  Naposledy s námi byla na rodinné lyžařské dovolené před  lety, pak už si jezdila sama s vrstevníky.  Bylo to tedy pro nás obě po letech něco nového. Už to nebyl vztah  rodič-dítě, ale vztah dvou dospělých žen.  Sama jsem byla zvědavá, jak to dopadne.

Ten víkend bylo krásné zimní počasí. Mrzlo, svítilo slunce a byl prašan. Vyrazily jsme brzy, na Kvildě jsme byly v době, když se všichni teprve probouzeli.  Typ na cestu mimo hlavní trasy jsem měla od kolegy.  Vyrazily jsme do mrazivého rána. Stopa byla místy zledovatělá,  rozhodně to nebyla žádná strojově upravená dálnice.

Z Vilémova jsme to vzaly na Přilbu a Zlatou Studnu.  Občas zkratkou. Nikde žádné davy, samy ve sluncem ozářené stopě.

 Některé mé zkratky jsou o něco delší, zato však méně schůdné. Kamarádka už to ví,  dcera  to zjistila také. Ale má to své kouzlo…

Brzy se ukázalo, že na některé druhy sněhu namazat neumíme, že mně to jde lépe do kopců, dceři zase lépe z kopce a po rovině. Naučily jsme se na sebe počkat, ve výsledku jsme měly stejné tempo.   Vyškrábaly jsme se na vrchol kopce, celou cestu nám to ve zledovatělé stopě klouzalo, měly jsme toho dost.  Zato dolů jsme frčely – tedy hlavně dcera – jako závodníci. Proti nám šla parta mladých.  Dcera se s nimi znala, zdravila se s nimi. Oni byli zpruzení, protože se drápali do kopce a moc jim to nešlo. Zato my dolů frčely. To byl hodně dobrý pocit!  

Na každé zastávce jsme potkávaly nějaké dcery známé.   Počasí bylo skvělé, mrzlo, prašan, na Šumavu vyrazila snad polovina našeho města a část Prahy také. Obloukem jsme dojely na Horskou Kvildu, daly oběd v narvané restauraci a jely zpět na Kvildu. Tohle byl ale masakr!  

V jedné stopě jely stovky lidí, od závodníků po důchodce a malé děti.  Dcera opět potkala  známé,  mohla se společensky vyžít. Zato já byla na mrtvici.  Jestli něco nemám ráda, tak davové akce. Nejsem na ně vybavená. Kolektivní cvičení na Spartakiádě pro mne skončilo pro nezpůsobilost už v dětském věku.  Ale přežily jsme jízdu s davem a svým způsobem jsme si to i užily. Pak jsme ještě navštívily mého kolegu z práce v jeho krásně opravené chaloupce a uháněly domů. Tohle se hodně vydařilo.

Vydařilo se to až tak, že za pár dnů mě dcera zlákala k další cestě.  Počasí opět parádní, jen ještě o trochu chladněji, než minule. Tentokrát jsme vyrazily z Kvildy na Bučinu. Do kopců nás předcházeli i důchodci.   Stačili u toho volně konverzovat. My drtily kletby, rvaly to rukama a občas se zastavovaly domáznout další vrstvu. Namazat běžky  jsme se stále ještě nenaučily. Ale sjezdy nám šly bezvadně.  Dojezdy byly občas slabší. Dcerka jednou objala sněhovou barieru, já zase stromek.

Na Bučině jsem pozdravila své oblíbené buky.

 V hotelu jsme daly polévku a vracely se přes Prameny zpět. Žádné rekordy jsme netrhaly, jely jsme na pohodu.  Na Pramenech stála skupinka důchodců.  Dcera u nich zastavila, posbírala okolo nich papírky a další odpady, uložila to do batohu a jela dál.  Důchodcům spadla čelist a já pocítila lehký záblesk pýchy.  Dobře jsme dcerku vychovali. Ale spíš ji dobře vychoval Skaut.  Ráda bych řekla, že důchodci tam s otevřenými ústy stojí dodnes, ale není to pravda. Byla jsem tam v létě a už tam nestáli.

Sjezd dolů do Kvildy nám šel bezvadně.  Neumíme namazat na stoupání, ale o to lépe nám jdou sjezdy. Pokud bych nezvolila méně schůdnou zkratku přes údolí, byla by to celkem nuda.  Takhle jsme se stihly probořit do potůčku a cestu jsme si tak  neplánovaně zpestřily.  Na svoji obhajobu musím říct, že už tam před námi jeli i jiní. Tak tenhle výlet se také povedl.

Potřetí jsme společně vyrazily až v předjaří. Po cestě padal déšť se sněhem. Bylo jasné, že tentokrát davy na Šumavě nebudou. Ideální počasí pro výlet na Březník.  Na trase z Kvildy na Modravu už byla vánice. Bylo brzy ráno, projížděly jsme zapadanou silnicí na způsob rolby.  Na Modravě jsme byly na parkovišti první. Sníh se mísil s deštěm, nikde ani noha. Krása. Ideální počasí na výlet. Tedy pro mne.

Stopu jsme měly jen pro sebe. Až za dlouhou dobu nás minul nějaký závodník.  O trochu výše už jen sněžilo, postupně se počasí vylepšovalo a nahoře na Březníku  nebylo po dešti nebo sněžení ani památky. Jen lidí trochu přibylo.

Malá skupinka stála na kopečku s rozcestníkem, pár lidí i pod kopečkem.

Foukal studený vítr. Dcera rozumně  usoudila, že nepotřebuje nastydnout.  Domluvily jsme se, že se sejdeme v restauraci a já si zatím ještě vyběhnu na kopeček s rozcestníkem.

Tedy vyběhnu…. Na stoupání  jsem namazáno neměla, ale o to lépe mi šlo bruslení. Přeci se tam nebudu potupně plazit! Rozbruslila jsem to do kopce po vzoru závodníků. Pod kopcem mě sledovala jedna skupinka běžkařů, z kopce druhá. A šlo mi to parádně! K vrcholu zbýval poslední mohutný odpich lyží a hůlkami.  Odrazová lyže se zakousla do sněhu – a zůstala tam.  Tělo pokračovalo vpřed.  A já letěla. Jako orel. Jako skokan na lyžích.  Lyže předpisově do „V“, tělo natažené.   Zabrzdila jsem obličejem ve sněhu, tělo dorazilo vzápětí.   Přesně k nohám turistů. 

Když jsem se posbírala, vyklepala sníh z brýlí, otřela je a zase viděla, myslím, že se už ani moc nesmáli.   Nápadně dlouho se rozhlíželi po okolních kopcích a byli úžasní – tvářili se, že vlastně nic zajímavého ani neviděli.  Soutěživý duch se ve mně značně zmenšil. Už jsem si nepřipadala jako závodník. Mám já tohle na stará kolena zapotřebí?!

Ale asi mám, ten sjezd zpátky dolů za to stál.  Čistá radost. Jedna z drobných radostí, koření života.

V protisměru šly už davy lidí, já měla stopu pro sebe. Dceru jsem potkala u parkoviště.  Stihly jsme to tak akorát.  V restauraci U kukaček  právě otevírali. Daly jsme si polévku a než se Modrava stačila zaplnit lidmi, už jsme uháněly domů. Venku bylo ošklivě, ale nám bylo krásně.

Nevím, kolikrát se nám ještě podaří si spolu někam vyjet.  Ale jsem ráda, že jsme mohly. S dcerou rozhodně není nuda.  Na cestování je bezva parťák.  Tentokrát už to byl vztah dvou dospělých žen.  Ženské společenství má mnoho tváří. Vztah matka – dcera je jednou z nich.  Časem se mění a dozrává.   Nevím, jestli to vnímá stejně, ale ve svém věku si už vážím společně strávených chvil.  Nikdo z nás neví, kolik nám jich ještě bude dopřáno.