Na své běhání nepotřebuji značkové oblečení. To za mne běhat nebude. Ostatně se za běžce ani nepovažuji. Běhám si a kochám se krajinou. Už jsem si zvykla, že v lesích spolehlivě děsím turisty. Také byste se asi lekli, když se vám za zády objeví dáma navlečená v běhací vrstvě a přes ní má ještě šortky na běhání. Zkušenost mě naučila, že když mi prochladnou prodloužená záda, tedy pozadí ( musculus gluteus maximus), už toho pak moc nenaběhám. Jenže vysvětlujte to...
Jak si tak pobíhám po lesích, hlava cestuje, jak se jí zlíbí. Řeší věci jako: chtělo to ty druhé boty, hele zpomal, kam se ženeš... , přemýšlí co by se mělo uvařit, o umění učit, o neurotransmiterech, o tom jak muži stárnou, o cizích jazycích, jak to bylo s Donem Quijotem....Prostě myšlenky naprosto zásadní, asi tak na Nobelovu cenu.
Před časem jsem si klusala do kopečka proti proudu potoka a říkala si, že tady by bylo dobré zavřít pusu. Létají tu protivné jepice, nedávno jsem jednu vdechla a to tedy byl zážitek. Vtom se ze zatáčky vynořili dva mládenci . Fešáci! Kde byli takoví krásní kluci, když já byla mladá?! Tak zkusím alespoň míň funět, až kolem nich poběžím. Jako že je to čistá radost, běžet si takhle do kopce... Hele, oni se drží za ruce! No tak těm jsem tedy úplně ukradená! To si můžu funět, jak chci. Ti rozhodně nestojí o to vidět nějakou babču, jak kluše do kopce. Ale pro mně a za mně, ať si chodí kluci s klukama a vůbec kdo chce s kým chce. Nemusí se mi to líbit, můžu s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Jak říká klasik.
Matka příroda je moudrá. Někomu nadělí v něčem všemi hrstmi a v jiném zase ubere. To mi přijde celkem fér. Ona to ta příroda vůbec dobře zařídila. Někde jsem četla, že homosexualita je běžná i u zvířat. Jednak se tím brání přemnožení, jednak tím některé druhy získávají paradoxně evoluční výhodu. Prostě tyhle páry mají výhodnější postavení ve společenství stejného druhu. Nemusí kmitat kolem potomků. Jsou to ideální strýčkové a tetičky. Někdy je dokonce baví hrátky s obojím pohlavím. Například takoví tučňáci, to jsou filutové! Jejich sexuální hrátky popsal už více než před 100 lety člen Skottovi polární výpravy. Pozorování jej tak šokovala, že výsledky nepublikoval a zůstaly ukryty v záznamech z výpravy až do dnešních dnů (viz National geographic). Naštěstí je neukryl do násady krumpáče jako kolega Cimrman hru „Svou pravdu nebudeme skrývat“. Stačilo schovat je do hromady dokumentů označených „nepublikovat“. Jak si tak přemýšlím o sexuálním životě tučňáků, zjistím, že jsem vyběhla kopec ani nevím jak. Čistá radost.
Tak takhle nějak je to s těmi myšlenkami při běhání.
Japonský spisovatel Haruki Murakami o myšlenkách při běhání (a nejenom o nich) napsal knihu „O čem mluvím, když mluvím o běhání“. Běhá denně, občas si ještě odskočí zaběhnout maraton. Takových hodin běhání, to by bylo, aby něco nevymyslel! Ostatně sám přiznává, že mu běhání vneslo do života řád. Ráno si jde zaběhat, potom píše. Vyběhal si tak jednu až dvě knihy ročně a několik literárních cen.
Nejenom při běhu můžete dostat zajímavé nápady. Například chůze na dlouhé vzdálenosti umí dokonale vyčistit hlavu. Já si ji na jedné cestě provětrala tak důkladně, že jsem zapomněla heslo do počítače a PIN k bankovní kartě.
Když jsem začala s chůzí na delší trasy, nebyla jsem tak docela nováček. Kdysi jsme s manželem hodně cestovali s batohem, většinou po světě. Nikdy a nikde jsem ale neměla takový pocit sounáležitosti s krajinou, jako tady a v tomto svém více než středním věku. Snad je to tou zkušeností, sumou znalostí o krajině a lidech, kteří v ní žili a žijí, o tom, jak se vyvíjela, o její historii. Tohle všechno mi v cizině chybělo. Když jdu s batohem českou krajinou den za dnem, cestičkami vyšlapanými generacemi hospodářů, umím si představit, jaké to kdysi bylo... Tohle je pro mne nová zkušenost. Lepší než sebelepší film. Tohle mě opravdu hodně baví. Dokud to půjde, tak půjdu.....
Přeji vám, ať si můžete jít občas provětrat hlavu. Třeba dostanete na svých cestách nějaký geniální nápad právě vy. Nobelova cena by se nám dost hodila!