O Pěti Půlmaratonech Pro Paraple
Volba padla na květnový virtuální běh na podporu sdružení paraplegiků PARAPLE. Ať to běhání má alespoň nějaký užitek.
Registrace do virtuálního běhu byla snadná. Své jméno si ještě pamatuji, název týmu jsem si vypůjčila ze slow jogggingu: „slow down and keep smiling“ (zpomal a usmívej se). Motivaci jsem raději nepsala. Že já pusu nedržela….
Ještě vyplnit předpokládanou uběhnutou vzdálenost: Mám na to skoro celý květen, budu vtipná, dám tam 105,4875 Km. To je pět půlmaratanů pro Paraple. Jeden půlmaratonek (tj. 21,0975 km) si zaběhnu celý, ostatní si v klidu poskládám po menších dávkách. Běžecká aplikace mi to hezky změří, žádný problém. Vyplněno, zaplaceno, potvrzeno.
Po dvou dnech mě napadlo si registraci ověřit. V seznamu běžkyň jsem se nenašla. Zato jsem se našla ve skupině „Roztočme kola“! Málem mě trefilo. To jako, že bych měla běhat a ještě k tomu ujet to samé na kole?! Jsem dáma v nejlepších letech a rozhodně jsem neplánovala trénovat na duatlon! To by bylo patrně také to poslední, co bych kdy udělala. Chtěla jsem si zaběhat, aby to mělo nějaký smysl. Ne položit život za Paraple!
Naštěstí mají organizátoři pro pacienty jako jsem já pochopení. Obratem mě přeřadili mezi běžce a já si mohla oddychnout. Možná jsem se ale měla přihlásit na virtuální běh o měsíc dříve. To pořádali Běh proti demenci.
Půlmaraton jsem nikdy neběžela. Alespoň ne celý najednou. Byla jsem zvědavá, jestli to zvládnu. Vlastně jsem si tím byla dost jistá. Ale spíš mě zajímaly ty následky.
V plánu jsem měla, že půlmaraton si zaběhnu hned v prvního května – na Svátek práce. Poběžím do nedalekého lázeňského městečka, tam na mne počká manžel s autem, dojdeme si na kávu a pojedeme domů.
Večer před dnem „D“ jsme šli s manželem vyvenčit psa. Tak nějak se přihodilo, že jsme se ocitli na oslavě Svátku čarodějnic. A když už jsem já i další dámy měly ten svátek, tak to se nedalo odejít hned domů. To je jasné. Vraceli jsme se v pozdní noci. Pes přežraný buřty, my s manželem hodně zvesela. Začínalo pršet. Tušila jsem, že jít si zaběhnout ráno půlmaraton, nebude možná nejlepší nápad.
Brzy ráno mě pes vytáhl z postele. Potřeboval svoji včerejší večeři vzít na procházku. Manžel otevřel jedno oko a rozumně usoudil, že jeho tedy nic nehoní. Měl pravdu. Běžet jsem měla já.
Když jsem si pak třesoucí rukou dělala pití na cestu, přemýšlela jsem, jestli se nedá iontový nápoj použít nejenom před výkonem a při výkonu, ale i místo výkonu. Jenže couvnout už jsem nemohla. Svůj skvělý nápad jsem vyslepičila kde se dalo – právě abych nemohla couvnout.
Vzpomněla jsem si na kamarádku. Na tu, co chodí se mnou a s batohem po horách. Jednou se jí ptali, jak se na naše cesty připravujeme. Přiznala, že já běhám do práce a ona že raději víc jí. To až někde padne, aby tam vydržela dlouho.
To mi přišlo v tu chvíli jako rozumné řešení. Tak jsem si ke snídani přihodila nějakou tu lžíci vloček, ořechů a ovoce navíc. To byl také skvělý nápad.
Není nad to nasypat do sebe zrní a vyběhnout. Za chvíli jsem se stejně ale musela zastavit. Pokusil se mě sežrat mrňavý podvraťák. Majitelka se marně snažila vzteklého psíka přivolat, jemu to bylo jedno. Asi ještě nesnídal. Nakonec si majitelka psíka odvedla od mých lýtek a já mohla pokračovat.
Bylo jasné, že žádné rekordy už netrhnu, ale ani jsem to neměla v úmyslu. Stačilo mi přežít.
První polovina cesty byla nevalná. Kombinace večerního flámu, ranního zrní a cesty po nočním dešti byla náročná.
Pak se ale udělalo krásné jarní ráno. Na loukách se pásli koně, zajíci, srnky, kvetly stromy. A mě došlo, jak se mám vlastně skvěle. Můžu tohle všechno vidět a můžu běhat. To v mém věku nemá každý. A je hodně mnohem mladších, co nemůžou nejenom běhat, ale i chodit. Na to stačí nehoda nebo nemoc a je všechno jinak. Někdy je drobným vítězstvím i to, že člověk zvládne život na vozíku. Nedávno zemřel člen naší rodiny, pro kterého by i ten vozík znamenal svobodu. Takže mám vlastně velké štěstí, že můžu běhat a chodit. Není to náhoda, že běžím na podporu sdružení paraplegiků.
Než jsem se nadála, měla jsem za sebou i druhou polovinu běhu. Tedy – běhu. Nejsem žádný velký běžec. Jsem spíš krajinář. Prostě si jen tak běžím a kochám se krajinou.
To už jsem se kochala parkem na okraji městečka. Začalo se plnit prvními turisty, které vytáhlo jarní sluníčko. Na parkoviště jsem doběhla přesně v čase, který jsem předpokládala. Manžel už tam čekal. Vydali jsme se do centra, kde byly na farmářské trhy. Letos první. A svět byl už zase v pořádku. Okýnka hospůdek otevřená, náměstí plné turistů. Byl krásný jarní den.
Žádné zvláštní následky se nedostavily. Vlastně, ono mě to snad na stará kolena začalo i bavit! Asi si to občas ještě zaběhnu. Jen tak, pro radost.
Přeji vám krásné jaro, zpomalte a usmívejte se.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka – Centralizační a internační klášter Králíky
Věznění bez soudů, nucená práce v kraji hlubokých lesů. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal do nejzazších koutů republiky to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko-Králický výběžek.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka – temná doba v temném kraji
Mučení, upálení, stětí, věznění bez soudů v kraji hlubokých lesů a čisté vody. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal pod koberec lesů to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – kdy jindy, když ne teď?!
Před usnutím se mi honily hlavou útržky z celého dne. Byl to parádní den, ale dobře se mi nespalo. Házela jsem s sebou v hamace jako ryba v síti. Svoji spolunocležnici jsem určitě budila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – jak se vaří dobrá nálada
Bylo studené podzimní ráno, slunce neochotně poslalo první paprsky na zem. Po nočním společníkovi nezbyly v trávě stopy, překryla je rosa.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – a prdí taky jeleni?
Hulákání jelenů k ránu ustalo, přesto jsem vstávala ještě za tmy. Podzimní dny se krátily, nebyl čas dlouho spát. Polský chlapík si přispat mohl, já ale měla před sebou delší cestu.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – do Bílé Vody
Slunce si hledalo cestu do údolí dlouho. Na plachtě tarpu byla rosa, od potoka se zvedal studený a vlhký vzduch. Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Hledání ráje
Kolem mne tma a vítr, už se mi vstávalo i lépe. Na východě se ale objevil úzký proužek slunce, který sliboval krásný podzimní den. Zabaleno jsem měla za chvilku, ke snídani rychlá ovesná kaše a voda.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Udělat si to zajímavé
Na podzimní cestu do hor jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Mým největším sportovním výkonem v létě bylo sníst čtyři zákusky na dovolené. Do dalších sportovních výkonů jsem se nepouštěla, žádný složitý itinerář jsem nevyráběla.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Jak jsem si došlo pro…
Předpověď počasí slibovala tropický den, v pozdějších hodinách oblačnost, bouřky, přívalové deště a krupobití. Měla jsem se na co těšit.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Spím já ráda v přírodě?!
Stejně jako v předchozích dnech, i dnes jsem vstávala okolo páté. Měl být tropický den s teplotami přes 35 stupňů celsia. Rychle jsem posnídala, doplnila vodu a vyšla do krásného rána.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kde je vůle, tam je cesta
Pečlivě vypracovaný itinerář jsem si mohla strčit za klobouk. Do Opavy jsem jít nechtěla, ale musela. Pohřbila jsem tam staré boty, pořídila nové a přespala v penzionu. Ztratila jsem tím spoustu času i kilometrů.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kde je svět v pořádku
Vstávala jsem s prvním světlem. Snídani jsem ošidila, virus z předchozích dnů se nechtěl vzdát bez boje. Už to ale nebylo nic vážného, bylo jasné, že prohrál. Vyšla jsem z penzionu do krásného, nedělního, letního rána.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí- Prajzové
Jak nám to s virem půjde dál, se uvidí. Ráno se vidělo. Žádný zázrak to nebyl. Virus se nechtěl vzdát bez boje, žaludek opět jako na vodě a svět se se mnou točil. Bylo mi ale o dost lépe, než předchozí den.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka - Černé zlato
Na Ostravsku mám několik známých. Když se jich zeptám, jak se jim tam žije, odpoví, že dobře. Pokud bych se zeptala bývalých horníků, možná by řekli něco úplně jiného a jinak. Ano, je to region razovity.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Krajina nemilovaná
Nevypadalo to vůbec dobře. Ještě, než jsem otevřela oči, už jsem věděla, že je to průšvih. Svět se se mnou točil, žaludek jako na vodě. Tuhle virózu znám, potká mě tak jednou do roka. Zvracení, hrabu se z toho v průměru tři dny.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kdy začíná cesta?
Kdy začíná cesta? Je to prvním krokem z domova? Nebo začala už dávno před tím? Začíná plánováním, přípravou nebo první myšlenkou?
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Nevyžádané rady
Začala jsem se těšit na další kus cesty po hranicích. Byla jsem zvědavá, jak se chodí Slezskem i jak to chodí ve Slezsku. Osud jsem tím asi náramně pobavila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Osudy
Tři týdny trvalo, než zmizely štípance od štěnic a tři měsíce, než se koleno umoudřilo. Přišel Advent a my s manželem vyjeli do krajiny pouští a polopouští. Znovu jsem si uvědomila, jak moc patřím do hor, kopců a do lesů.
Blanka Veltrubská
O umění bloudit
Ženy údajně nemají orientační smysl. Alespoň to tvrdí mnozí pánové. Pánové prominou, ale že ženy nemají orientační smysl je nesmysl. Dokonce vědecky dokázaný.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a noc plná vášní
Byla to noc plná vášní. Neměl to ale na svědomí mladý pár, který se mnou sdílel pokoj. Ti spali jako zabití. Celou noc mě budily hlasy vichřice a štípání nějakého zatoulaného komára.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 113
- Celková karma 16,44
- Průměrná čtenost 361x