Dáma na rozcestí – a cesta někam
Měla jsem v nohách desítky kilometrů v horském terénu a nevěděla jsem nic chytřejšího, než špatně odbočit.
Bloudím často a ráda. Když mám dost času, když jsem odpočinutá, když nechci chodit po značených cestách. Mívám to pod kontrolou. I teď jsem věděla, kde jsem udělala chybu. Vracet jsem se ale nechtěla. Některé zážitky nemusí být nutně pozitivní. Stačí, že jsou intenzivní. Možná pro to se vydávám ve svém, řekněme zralém věku, na cesty krajinou.
Cesta mě učí pokoře, trpělivosti … Teď by se mi trocha trpělivosti a pokory hodila. Nemělo smysl se vracet, cestu před sebou jsem znala. Potřebovala jsem doplnit vodu. Naposledy jsem si ji filtrovala z potoka ráno. Zbývalo mi na dně lahve. Věděla jsem, že nahoře na kopci voda je. Také restaurace a turisté. Nic z toho jsem původně neměla v plánu potkat. Díky téhle neplánované odbočce budu muset ujít cestu plánovanou na dva dny za jeden den. V horkém letním dni. Vzpomněla jsem si na kamarádku. Ještě, že tady se mnou nebyla. Tohle bych jí nemohla udělat. Čekal mě výstup na další kopec přes tisíc metrů vysoký. Ten den už šestý.
V takové situaci by si kamarádka povzdychla a řekla: „ Ach jo. No, tak jdeme…“
V těch dvou větách je vlastně celá životní filozofie:
-Co bylo, to bylo. Nemá smysl se vracet.
- Co bude, to bude. Můžeme se připravit, ale všechno neovlivníme. Dopadne to tak, jak má.
- Teď je teď. To jediné můžeme ovlivnit.
Ach jo. No, tak jdeme…
Přitom zatím šlo všechno krásně. Na nocovišti nás bylo málo. Opustila jsem jej první, ještě za tmy. Chtěla jsem stihnout východ slunce nad Plešným jezerem. Přišla jsem sice až v průběhu představení, divadlo jsem měla ale celé pro sebe. Byla to čistá radost. Měla jsem jen pro sebe i vrchol Plechýho. Ranní slunce ho zabalilo do měkkého světla, absolutní krása.
Při sestupu kamenným mořem jsem sledovala v dálce stříbrné zrcátko Lipna a před sebou vrcholky Studničné, Hraničníku, Schönbergfelsen a Smrčiny/Hochfichtu. Přicházel horký letní den.
Při sestupu dolů jsem si vzpomněla na svoji první cestu. Vzala jsem to tenkrát na Plechý kolmo vzhůru, kamenným mořem, napříč vrstevnicemi. Měla jsem těžké pohorky i batoh, zato ale slušivou outdoorovou sukni. Musela jsem se smát, jak jsem tenkrát vypadala:
„Slunce pálilo, cesta se ztratila v kamenném moři. Jinudy, než kolmo vzhůru už to nešlo. Stoupání na vysoké a vratké kameny byl zážitek. Tady jsem ocenila hůlky. Batoh se chtěl vrátit do údolí i se mnou. Sukně – to byla pěkná blbost. Sice ze spodu hezky větrala, ale dlouhý krok se v ní udělat nedal. Ohrnula jsem si ji na velikost čelenky do vlasů. Stejně nikde nebyla ani noha.
Plazila jsem se vzhůru. Pot ze mne tekl proudem. Občas jsem se zastavila, hůlky zapřela o ramena a jenom funěla. Přesně v téhle chvíli, se zadkem vystrčeným do údolí, jak jsem vyvažovala batoh, se za mnou ozval zvuk drolících se kamenů. Kolem mne se mihla taková barevná šmouha – mládenec ve sportovním oblečku, na nohou trekové botky a lehký batůžek. On do toho krpálu běžel! Co běžel. Skákal jako kamzík! Tak já ho chápu, s tím výhledem, který jsem mu svým vystrčeným pozadím nabídla, bych byla na jeho místě taky uháněla. Já se tak lekla, že jsem málem letěla po zádech do údolí.“
O několik let později jsem šla s poměrně lehkým batohem, v trekových botách ověřené značky a v přiměřeném oblečení po úbočí stejné hory. Byla to čistá radost.
V průběhu rána jsem postupně přešla přes vrcholky Studničné, Hraničníku, Schönbergfelsen a Smrčiny (Hochfichtu). Až při cestě do údolí jsem potkala jednoho běžce a skupinku pracovníků národního parku.
Většinou tady žádné davy nechodí. Trasa není úplně snadná: sestup kamenným mořem, šplhání na vrcholky hor, strmé klesání do údolí.
V údolí jsem odbočila na cestu k Medvědímu potoku. Voda v něm je křišťálově čistá. Pro jistotu jsem ji ale stejně přefiltrovala. S občerstvením na další cestě jsem raději nepočítala.
Vyšla jsem z lesa u cyklostezky poblíž Josefova Dolu. Bylo horko. Nasadila jsem si apartní klobouček a přes ramena přehodila šál. Už jsem tušila, jak v tom vypadám. Jako Polednice. Ale byla jsem chráněná před sluncem a fungovalo to skvěle. Vděčně jsem si vzpomněla na kamarádku, od které jsem šál dostala. Projíždějící cyklisty jsem patrně také zaujala. Jeden každý se po mně podíval a většinou i uctivě zdravili. Chápu… Polednice…
Cesta přes Házlův kříž byla kouzelná. Nejprve široká, prašná cesta podél bývalých zahrad. Pak lesní cesta a nakonec pěšinka v lukách. Bylo poledne, posadila jsem se ve stínu břízy. Blížil se ke mně pár starších cyklistů. Pán na mne už z dálky volala: „Nevíte, za jak dlouho se dostaneme někam?“
Tak tady byla každá rada drahá. Odpověděla jsem: „přiměřeně, přiměřeně…“ Asi ho to úplně neuspokojilo.
Po cestě jsem nad jeho otázkou uvažovala. Třeba ho někdo někam poslal… Ano i do P…. se dá dojet. Jen je to ze Šumavy trochu z ruky. Je to až na samé hranici jihočeského kraje, u Volfířova. Nebo byl pán filozof a myslel to společensky? Jako, že bychom měli směřovat k nějakým lepším zítřkům? No já nevím, ale to už tady jednou bylo a moc se to neosvědčilo. Pětileté plány a tak…
Pokračovala jsem pěšinou mezi horskými loukami a pastvinami. Byl krásný letní den. Někdy je lépe nevědět předem...
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka – Centralizační a internační klášter Králíky
Věznění bez soudů, nucená práce v kraji hlubokých lesů. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal do nejzazších koutů republiky to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko-Králický výběžek.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka – temná doba v temném kraji
Mučení, upálení, stětí, věznění bez soudů v kraji hlubokých lesů a čisté vody. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal pod koberec lesů to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – kdy jindy, když ne teď?!
Před usnutím se mi honily hlavou útržky z celého dne. Byl to parádní den, ale dobře se mi nespalo. Házela jsem s sebou v hamace jako ryba v síti. Svoji spolunocležnici jsem určitě budila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – jak se vaří dobrá nálada
Bylo studené podzimní ráno, slunce neochotně poslalo první paprsky na zem. Po nočním společníkovi nezbyly v trávě stopy, překryla je rosa.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – a prdí taky jeleni?
Hulákání jelenů k ránu ustalo, přesto jsem vstávala ještě za tmy. Podzimní dny se krátily, nebyl čas dlouho spát. Polský chlapík si přispat mohl, já ale měla před sebou delší cestu.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – do Bílé Vody
Slunce si hledalo cestu do údolí dlouho. Na plachtě tarpu byla rosa, od potoka se zvedal studený a vlhký vzduch. Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Hledání ráje
Kolem mne tma a vítr, už se mi vstávalo i lépe. Na východě se ale objevil úzký proužek slunce, který sliboval krásný podzimní den. Zabaleno jsem měla za chvilku, ke snídani rychlá ovesná kaše a voda.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Udělat si to zajímavé
Na podzimní cestu do hor jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Mým největším sportovním výkonem v létě bylo sníst čtyři zákusky na dovolené. Do dalších sportovních výkonů jsem se nepouštěla, žádný složitý itinerář jsem nevyráběla.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Jak jsem si došlo pro…
Předpověď počasí slibovala tropický den, v pozdějších hodinách oblačnost, bouřky, přívalové deště a krupobití. Měla jsem se na co těšit.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Spím já ráda v přírodě?!
Stejně jako v předchozích dnech, i dnes jsem vstávala okolo páté. Měl být tropický den s teplotami přes 35 stupňů celsia. Rychle jsem posnídala, doplnila vodu a vyšla do krásného rána.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kde je vůle, tam je cesta
Pečlivě vypracovaný itinerář jsem si mohla strčit za klobouk. Do Opavy jsem jít nechtěla, ale musela. Pohřbila jsem tam staré boty, pořídila nové a přespala v penzionu. Ztratila jsem tím spoustu času i kilometrů.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kde je svět v pořádku
Vstávala jsem s prvním světlem. Snídani jsem ošidila, virus z předchozích dnů se nechtěl vzdát bez boje. Už to ale nebylo nic vážného, bylo jasné, že prohrál. Vyšla jsem z penzionu do krásného, nedělního, letního rána.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí- Prajzové
Jak nám to s virem půjde dál, se uvidí. Ráno se vidělo. Žádný zázrak to nebyl. Virus se nechtěl vzdát bez boje, žaludek opět jako na vodě a svět se se mnou točil. Bylo mi ale o dost lépe, než předchozí den.
Blanka Veltrubská
Historická vsuvka - Černé zlato
Na Ostravsku mám několik známých. Když se jich zeptám, jak se jim tam žije, odpoví, že dobře. Pokud bych se zeptala bývalých horníků, možná by řekli něco úplně jiného a jinak. Ano, je to region razovity.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Krajina nemilovaná
Nevypadalo to vůbec dobře. Ještě, než jsem otevřela oči, už jsem věděla, že je to průšvih. Svět se se mnou točil, žaludek jako na vodě. Tuhle virózu znám, potká mě tak jednou do roka. Zvracení, hrabu se z toho v průměru tři dny.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Kdy začíná cesta?
Kdy začíná cesta? Je to prvním krokem z domova? Nebo začala už dávno před tím? Začíná plánováním, přípravou nebo první myšlenkou?
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Nevyžádané rady
Začala jsem se těšit na další kus cesty po hranicích. Byla jsem zvědavá, jak se chodí Slezskem i jak to chodí ve Slezsku. Osud jsem tím asi náramně pobavila.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – Osudy
Tři týdny trvalo, než zmizely štípance od štěnic a tři měsíce, než se koleno umoudřilo. Přišel Advent a my s manželem vyjeli do krajiny pouští a polopouští. Znovu jsem si uvědomila, jak moc patřím do hor, kopců a do lesů.
Blanka Veltrubská
O umění bloudit
Ženy údajně nemají orientační smysl. Alespoň to tvrdí mnozí pánové. Pánové prominou, ale že ženy nemají orientační smysl je nesmysl. Dokonce vědecky dokázaný.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí - a noc plná vášní
Byla to noc plná vášní. Neměl to ale na svědomí mladý pár, který se mnou sdílel pokoj. Ti spali jako zabití. Celou noc mě budily hlasy vichřice a štípání nějakého zatoulaného komára.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 113
- Celková karma 18,05
- Průměrná čtenost 361x