Dáma na rozcestí – a vesele nevesele do Paříže

Už jsem tak stará, že bych měla vědět, že si  nemám dělat představy.  Představy o tom co a jak bude. Ono je to většinou jinak.  Ono  je to tedy  přesně tak, jak to má být.  Jen mně se to nemusí  líbit.

Představovala jsem si sluncem zalité letní ráno. To se splnilo. Vedro bylo od časného rána. Představovala jsem si setkání s kamarádkou u kávy v cukrárně. Tak to se nesplnilo.

 Kamarádka volala, že jí ujel autobus a že přijede vlakem.    Z nádraží je to do Nových Hradů pět kilometrů. To bychom se potkaly někdy v poledne.  Bylo jasné, že  rychlejší  bude, když  vyrazím  co nejdříve z Veveří do Nových Hradů (3 kilometry) a pak do Byňova k vlaku (5 kilometrů). Kamarádka na mne počká na nádraží.

Z kempu jsem vyrazila brzy ráno, vděčná za možnost usušit si věci a za luxus  teplé vody a snídaně. Jak málo stačí ke štěstí!

 Novými Hrady jsem profrčela a uháněla dál po frekventované silnici na Byňov. To byl očistec.  Uskakovala jsem před náklaďáky do příkopu, slunce rozpálilo asfalt,  šílení  řidiči se kamsi zběsile hnali.  Ostatně já také  - abychom se co nejméně zdržely. Tak takhle jsem si  to tedy nepředstavovala….

Zato jsem měla dost času na přemýšlení. Pokud jsem zrovna neskákala před auty do příkopu.

Z původně plánované trasy  podél hranic jsme uhnuly do vnitrozemí.  Ale to bych udělala stejně. Do Českých Velenic jsem jít nechtěla.  Znám je a  vidět znovu je nemusím. Jen jsem původně chtěla udělat stylový výlet přes  Malý a Velký  Londýn do Paříže.

Mám to tam projeté na kole.  Z Třeboně do Suchdola a Rapšachu, přes  Nový  York , Bosnu, Malý a Velký London, Paris a zpět přes nezbytnou zastávku v Suchdole  v cukrárně, přes  Benátky  a do Třeboně – okolo Světa.  Okolo světa za jediný den. Na kole je to parádní výlet.

Území  v nejjižnější části  třeboňské pánve  bylo vždy chudé. Proto odtud lidé odcházeli za prací do světa.  Některé osady tak dostaly jméno podle toho, kam se obyvatelé odstěhovali.   Oblast  je součástí Vitorazska – území  rozkročeného  na  obou stranách české i rakouské hranice.  Do Rakouska měli lidé blíž než do Čech.  Oblast byla  proto těžce poznamenána rozdělením hranicí Československa v roce 1920.  Po Mnichovu se obyvatelé  logicky hlásili k německé národnosti, což se jim stalo na konci války osudným.  Někteří z původních obyvatel byli zabiti, jiní odsunuti do Rakouska,  další  do vnitrozemí Čech.  Stejně jako na Novohradsku , stejně jako na jiných místech v pohraničí. Jen tady to bylo možná ještě těžší.

Otázce odsunu se při cestě podél  hranic  nedá vyhnout.  Pokud by k němu nedošlo, měli bychom  u nás  obyvatele, kteří nemluví česky a necítí se součástí  našeho národa.  Nejsem příznivcem rozvodů, ale chápu, že ze všech špatných řešení  je někdy rozvod tím nejlepším.  Srovná to účty. Pokud se dvě strany dokáží rozejít civilizovaně.  Tohle bylo hodně bolestivé a stopy v krajině nacházíme stále.   Získali jsme tím ale jednu hodnotu, která nabírá na ceně.  Téměř nezastavěný pás krajiny podél  hranic.   Území  druhově bohaté s velkou schopností zadržovat vodu.  Byli bychom velmi hloupí, pokud bychom  si  to zničili. 

 Než jsem se v úvahách probrala historií Vitorazska a pohraničí, už jsem byla v Byňově.  Je vyhlášený  chovem  pravých českých  hus.  A nádraží je jako malované. Kamarádka se tam právě ukládala k odpočinku na sluníčku. Měla smůlu.  Přihnala jsem se tam jako velká voda. Naplánovaly jsme další cestu:  na Jiříkovo údolí, Suchdol a do Paříže (Paris).  Z Byňova  nějakých 26 kilometrů, pro mne  za  ten den něco přes třicet.  Kamarádka  si v uplynulých dnech pořídila jiné boty,  puchýře si odpočinuly, tak jsme si řekly, že uvidíme, kam dojdeme…

Jiříkovo údolí  známe obě dobře. Já si ho pamatuji jako klidné místo, kde jsme kdysi strávili s budoucím manželem léto v hájovně.  Hájovna už tam není,  klidné místo také ne. Místní rašeliniště je cílem výletů mnoha turistů, z louky před rašeliništěm je parkoviště.  

Stávala tady sklárna. V době největšího  rozkvětu  v ní pracovalo až 900 lidí. Vzniklo tady unikátní černé sklo -  hyalit.  Neprůhledné a neprůsvitné.   Receptura odešla se starými skláři. Už nikdy  se hyalit nepodařilo znovu vyrobit. Po sklárně  zbyly jen skelné kamínky a písek u potoka.

Prošly jsme si naučnou stezku okolo rašeliniště. Až na ty davy lidí to bylo stále stejně hezké jako před lety.

Pokračovaly jsme na Suchdol nad Lužnicí. Bylo  vedro. Krajina se rozestoupila do Třeboňské pánve. V dálce byly vidět obrysy  Novohradských hor.

Ráno jsem se těšila na kávu v Nových Hradech, odpoledne na zmrzlinu v mé oblíbené cukrárně v Suchdole.  Cesta se vlekla.  V odpoledním žáru jsme dorazily konečně k vysněné cukrárně.  Bylo zavřeno. Pondělí.

Zhroutily jsme se na lavičku do stínu.  K cukrárně přišel malý chlapeček s maminkou. Maminka vysvětlovala, že zmrzlinka nebude, mají zavřeno. Chlapeček rozhazoval ručkama a smutně říkal:“ nény, nény…“ Jak já ho chápala! Postupně  k cukrárně přijížděli cyklisté.  Tvářili se  podobně, jako ten chlapeček. Tolik zklamaných lidí najednou už jsem dlouho neviděla.  

Zastavila se u nás skupinka holek na kolech.  Byly sympatické, vtipné, mladé. Duševně. Věkem méně – tak od šedesátky výše. Domluvily jsme se, že míříme ke stejnému kempu a že se tam večer setkáme.

S kamarádkou jsme se dovlekly do vietnamské restaurace.  V pozdním odpoledni jsme poobědvaly a volnou chůzí pokračovaly na kemp Paris. 

Tohle místo na přespání už mi doporučovalo víc  lidí. Kemp je velký tak akorát, pěkně vybavený, stany v borovém lese.  S partou  holek na kolech jsme se  nemohly minout.  Dámy důchodového věku každý rok  společně vyráží na kola a pak o tom píší do novin ve svém bydlišti. Jejich sousedé se vyptávají, kam mají v plánu vyrazit další rok a  to je motivuje k novým  výpravám.  Jejich energií  by se dalo  pohánět  dynamo.

Nám energie  došla. Spát jsme šly brzy. Od ohně bylo slyšet kytary, což bylo milé. Z blízka bylo slyšet chrápání o intenzitě motorové pily.  Což milé nebylo. Malinko jsme podezřívala kamarádku… Ona se ráno přiznala, že malinko podezřívala mně.  Malá daň za spaní v kempu.