Dáma na rozcestí - a neplánovaný luxus

Ráno bylo chladné,  venku rosa, ve stanu zkondenzovaná voda.  Kemp ještě spal. Kamarádka také. Měla jsem v plánu brzy vstát, sbalit a přesunout se někam, kde se v klidu nasnídáme.

S kamarádkou máme ale opačné biorytmy. Ona s večerem ožívá, já přestávám vnímat. Ráno na ni já mluvím, ona nevnímá. Než jsme se vyhrabaly a sbalily stan, kemp se začal probouzet.  Stihly jsme to tak akorát, abychom osazenstvo připravily o další díl veselé zábavy na téma zvířátka v ohrádce.

O několik kilometrů dál jsme si udělaly klidnou snídani a pokračovaly letním ránem. Čekala nás krásná lesní cesta, ze které jsme uhnuly na neznačenou pěšinu procházející  močálem u hranic.    To byla velká krása, okolo rašeliniště, občas popadané stromy, ale pěšinka byla  prošlapaná a dobře schůdná. 

Zastavily jsme se na vyvýšeném místě, slunce hřálo, vyndaly jsme sušit stan.  Ve volné chvilce jsem kamarádce ukazovala, jak to vypadá, když si někdo oblékne  šál proti slunci přes batoh a k tomu apartní klobouček.  V modelu  „Polednice“ jsme se obě vyfotografovaly a poslaly fotky naší společné kamarádce. Ať ví, o co přichází!

Letní slunce vysušilo stan rychle, byl čas pokračovat k nejsevernějšímu bodu Rakouska.

Sem i ke Kameni republiky proudily skupinky výletníků z obou stran hranice. Moc dlouho jsme se proto nezdržely, pokračovaly jsme na Novou Bystřici.

Šly jsme volně, kamarádka by kvůli puchýřům ani jinak jít nemohla. Nic nás nehonilo.  Na  mne to bylo tempo až moc volné. Domluvily jsme se,  kde se v Bystřici sejdeme  a já šla napřed. Obě to tady známe, nebylo kde zabloudit.

Jak už to tak bývá, každá jsme neomylně zvolily jinou trasu a tak jsem dorazila na okraj Nové Bystřice a čekala a čekala…. Zavolala jsem kamarádce. Ta že jde spodní cestou. Domluvily jsme se, že jí půjdu naproti. Překvapivě jsme se  nakonec neminuly. Že prý potkala jinou pocestnou a tak se zapovídaly. 

Ono to bylo vlastně dost jedno. Nic nás nehonilo.  Původně jsme  chtěly řešit přespání  až za Novou Bystřicí, ale  já se chtěla  podívat i na židovský hřbitov na opačném konci města.  Kamarádka daleko jít s puchýři  stejně nemohla, tak jsme se nakonec složily na ubytování v hotelu.    Byl to trochu neplánovaný luxus, alespoň jsme si  to vyzkoušely.

V hotelové recepci jsme vypadaly s batohy a turistickými holemi trochu nepatřičně. Oblečení do města jsme také neměly. Bylo nám to jedno.

V hotelu jsme odložily batohy, daly rychlou sprchu  a vyrazily na jídlo do města a pak za město na židovský hřbitov. Krásná podvečerní procházka.  Na puchýře kamarádky to bylo až dost.

Židovský hřbitov byl opravený, některé  náhrobní  kameny obnovené.  Klidné místo, kam mnoho lidí nepřijde.

Podvečerní městečko naopak ve všední den čile žilo. Restaurace i kavárny plné.  Shodly jsme se na tom, že ubytování v hotelu je sice milý luxus, ale že se tomu příště  raději  vyhneme.    Nedává smysl  jít na cestu přírodou a přitom bydlet ve městě. Ale je dobře, že jsme si to vyzkoušely. Stýskat  se mi po tom asi nebude.

Kamarádky puchýře na nohách nám dělaly společnost každý den. Bylo  jasné, že opět zvítězí.  Do konce etapy ve Znojmě nám zbývaly ještě čtyři dny. To bylo pro kamarádku příliš. Domluvila se s přítelem, že ji další den vyzvedne  na Mýtinkách.  Já budu pokračovat do Maříže, kde se sejdeme a odjedeme  společně domů.

Bylo mi líto končit předčasně. Ale z domova volali, že k nám dorazí dlouho očekávaní řemeslníci.  Skončit dříve by se tedy hodilo všem.  Jen  mně se nechtělo. Věděla  jsem ale, že by nás čekal dlouhý úsek z Maříže do Znojma. Bylo by toho  na kamarádku moc. Nestálo za to kazit si společnou cestu.

Další den měl tedy být naším posledním společným dnem. Šly jsme brzy spát, abychom ráno opustily město ještě než začne horko.