Dáma na rozcestí – a cesta pouští

Mraky se trhaly a padaly po kouskách dolů. Foukal studený vítr. Po silnici ze Slavonic uháněla auta. Jít ze Slavonic do Maříže a zase zpět bylo vlastně docela hloupé a zbytečné. Jenže když já tam posledně skončila. 

Tak jsem  tam zase musela začít, to je jasné

Vyšlo to  navíc tak asi na pět kilometrů. Nevadilo by to.  Jenže bylo už poledne a  čekaly mě další desítky kilometrů. Spěchala jsem. Zpáteční cestu jsem si zkrátila po pěšince mezi poli. Ta byla na mapě. V terénu se po chvíli ztratila.  Zaorali ji do pole.  Šla jsem polem, nepolem, cestou necestou.  Mokrá hlína mi obalila boty.   To jsou ty mé zkratky. Někdy to vyjde, jindy ne.

Z pole jsem zamířila na asfaltovou silnici. Nic zajímavého, mohla jsem v klidu přemýšlet nad Maříží a její keramikou.  Je to keramika vyhlášená svojí barevností.  Turisté si do zdejších dílen jezdí namalovat  své vlastní vzory.

Kdysi jsme s mladším dítkem navštívili keramickou dílnu ve Slavonicích.  Namalovali jsme si tam hrnečky a kachlíky do koupelny.  Krásně se nám tam věnovali, všechno se podařilo a slouží dodnes. O několik let později jsme to chtěli  zopakovat i  s mladším dítkem.  Zajeli jsme na kolech do Maříže. Hrnečky na malování  téměř nebyly, nabídka  mizivá, nikdo se nám nevěnoval.  To byl velký rozdíl. Až nyní jsme pochopila proč. 

Když jsme s kamarádkou končily v Maříži naše  předchozí putování, měly jsme dost času si všechny dílny projít.  Všude mají keramiku  zajímavou.  Jen  v jedné dílně nás ale okouzlila. 

V Maříži  založil  v devadesátých letech  autorskou keramickou dílnu  výtvarník Kryštof Trubáček.  Zázemí mu poskytl  jiný podnikatel.  O několik let se jejich cesty rozešly a každý začal provozovat svoji dílnu. Pak  Kryštof Trubáček zemřel a jeho dílnu převzala manželka. V Maříži byly tedy dvě dílny.  Aby se to ještě víc komplikovalo, tak konkurenční dílna si vychovala  další konkurenci  a tak jsou nakonec v Maříži dílny tři. Každá smí  svoji živnost provozovat,  jen ochrannou známku má ta autorská keramika.   V každé z dílen mají  hezké výrobky.  A která keramika je ta pravá?  Přeci ta, která vás vezme za srdce. Je jedno, jestli je to z dílny vlevo, vpravo nebo uprostřed.  Důležité je, že  Maříž  s dílnami ožila a stojí za návštěvu.

Já tam obdivovala i přírodní zahradu. Je na co se dívat.

Z asfaltové silnice jsem odbočila na  cestu mezi  opuštěnými  zahradami a pak dál, směrem na východ,  co nejblíž ke hranici. Přestalo poprchávat, nebe se vyjasnilo,  občas zasvítilo slunce,  foukal vítr.  Cesta podél bývalé železné opony se táááhla…

Tady žádná boží muka nebyla na kilometry daleko. Občas  z polí a lesů vykoukly jen betonové řopíky – lehké opevnění.

Trasa lesem  se změnila na polní cestu přímo po hranici. Z rakouské strany remízek a malá políčka, z naší strany lány až za obzor.

Měla jsem za sebou nějakých osmnáct kilometrů ve svižném tempu, bylo odpoledne  a měla jsem toho dost.   Vynechala jsem všechny o něco delší zkratky a zamířila rovnou do Písečné.  Chtěla jsem se podívat na židovský hřbitov, okouknout zámek a v obchodě pořídit nějaké „rychlé cukry“ na druhou polovinu cesty.

Židovský hřbitov je ukrytý v lese na kraji obce.  Už jsem šla pomalu, odbočku jsem neminula.  Hřbitov je to překvapivě veliký,  má svá tichá, tmavá zákoutí. Neměla jsem čas ani sílu na dlouhé zastavení. Ale za návštěvu to stálo.

Obec Písečné  nevypadá moc bohatě.  Otlučené domy, žádný luxus.  O to větší kontrast nabízí pohled na zámek.  Ten prochází  kompletní rekonstrukcí .  Zdařilé a zajímavé architektonické propojení  historického s moderním, zahrady opravdu zámecké.  Patří soukromému majiteli – zemědělskému holdingu.  Přesně tomu, který obhospodařuje dlouhé lány v širokém okolí.

Zastavila jsem se u zámku, pak v krámku a rychle pokračovala dál. Tmavé mraky a vítr nic dobrého neslibovaly.  Dalších víc než deset kilometrů vedlo otevřenou krajinou mezi poli.

Ledový vítr se mnou cloumal. Byla jsem ráda, že jsem zatížená batohem.  Hučení  větru připomínalo  film o  posledním závodě Hanče a Vrbaty. Jen sníh chyběl.  Polní  cesta se odklonila od hranic,  kolem  pole až za obzor. Nikde žádný větrolam, žádný remízek.  Vítr hnal  prach z rozoraných polí.  Jako na poušti.  Zemědělské poušti. 

Říkala jsem si, že větrolamy asi zemědělskému holdingu peníze nevydělají.   Ty jen poskytují  úkryt pro zvěř, hmyz a poutníky.  Zpeněžit se to moc nedá. Třeba je ale jednou vysází – až si opraví zámky, pořídí další auta a tak.  Přemýšlela jsem nad tím, jak je důležité, když krajina má své mecenáše.  Své lidi, kteří se starají o opravu  drobných památek, o  aleje, louky i obyvatele.  

Nemusí  být ze zámku.  O několik stovek kilometrů  zpět opravuje boží muka  více než osmdesátiletý pán, který si na opravy vydělává  prodejem fotografií a kalendářů. Nebo o kousek blíž vysazují stromy a  opravují kapličku místní lidé. Na opravu si vydělali mimo jiné pořádáním koncertu.  Kde je vůle, tam je cesta….

Měla jsem toho  dost.   Horší by snad bylo jen  jít tudy v letním žáru. Bylo pozdní odpoledne a já začínala pochybovat, že do místa plánovaného přenocování vůbec dojdu. Žádné zkratky jsem raději neriskovala,  vzala jsem  to po cyklostezkách.

Blížil se soumrak, za odpoledne jsem ušla  třicet kilometrů, další  kilometry mě ještě čekaly. Přede mnou se objevila značka jihomoravského kraje, okres Znojmo. To mi udělalo radost.  Do Znojma je to určitě  jen coby kamenem dohodil.  A zbytek došel.

Na vrcholku kopce mě pozdravila socha sv. Donáta. Poutníky tady podle nápisu zdraví už od osmnáctého století, nyní  sochu restaurovali.  Chrání  své okolí před bouřkami a krupobitím.  Dost by se mi to hodilo. Počasí nic dobrého neslibovalo.

Za kopcem se otevřel výhled na  moře polí a jeden ostrov v něm.  Na betonovém základě  lehkého opevnění (řopíku) je umístěna dřevostavba - útulna.   Můžete se tam ubytování objednat  a užít si romantiky bez moderních vymožeností, zato s luxusním výhledem do krajiny.    Za romantikou opuštěného ostrova nemusíte cestovat až na kraj světa.  Docela by mě to lákalo.   

Své ubytování jsem si nesla s sebou, útulnu jsem nepotřebovala. Potřebovala jsem ale ujít ještě nějaké kilometry, než se dostanu do místa plánovaného přenocování.

Blížila jsem se k obci Vratěnín.  U cesty se začaly objevovat drobné památky, pečlivě opravené.  V obci jsem se nestačila dívat na všechny strany.  Dřevěné plastiky,  nádherný návesní rybníček, pečlivě upravený  nejenom střed obce, ale i okolí. Tak pečlivě  opravné domky a  udržovanou obec jsem neviděla snad ani u  sousedů v Rakousku.   Jakoby se tím prosvětlil celý konec dne.

Blížil se soumrak,  vítr sílil.   Konečně jsem dorazila  k místu plánovaného přespání. Snažila jsem se najít místo za větrem, ale  bylo to dost marné.  Vítr mi rval  stan z rukou, byl to boj.  Nakonec jsem byla  ráda, že stan stojí a mám úkryt před větrem.  Našla jsem i sílu na uvaření večeře. Pak už padla tma a já do spacáku.

Usnula jsem za skučení větru.  Uprostřed  noci mě  probudila rána hůlkou do hlavy. Stan na hůlkách drží.  Ve větru ale nedržel, z podmáčené země se uvolnil kolík.  Opět jsem všechno  upevnila a říkala si, že je to dobré,  sice fouká, ale neprší.  Sotva jsem si to pomyslela,  spustil se liják.

 Raději jsem už neuvažovala nad počasím a šla spát. Na druhý den jsem měla už zase jeden ze svých plánů. Právě proto jsem dnes celé odpoledne uháněla, abych ušla víc než 35 kilometrů a došla tam, kam jsem potřebovala. Protože zítra, zítra to může být hodně zajímavé. Pokud nebude pršet.

Celou noc lilo….