Dáma na rozcestí – a kříž, kostlivec, hrad, zámek a stan

Sešla jsem do údolí. Po cestě mě zdravily fialové květy bramboříků. Později jich uvidím plné lesy, ale tady na mne poprvé zasvítily cyklamenovou barvou už z dálky a já si toho náramně považovala. 

Cesta podél řeky byla po nočním dešti podmáčená. Brzy jsem měla mokré nohy. Ale byla to krása.  Po levé ruce skály, pak pěšinka a řeka.  Zanedlouho jsem byla u silnice a měla na vybranou.  Kratší cestou přímo k hranici nebo si  kousek zajít  ke zřícenině hradu Frejštějn.  Bylo časné dopoledne, nic mě nehonilo,  vyrazila jsem do Podhradí na Dyji.

Hned na začátku obce  bylo na co koukat. Dům se zajímavým sousoším.

Tohle si na víkendový domek nedá každý.  Nápis na  vrátkách mě informoval, že zde má vystavena svá díla malíř, sochař a performer  Lubo Kristek. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale  rozhodně zaujal.

Došla jsem do středu obce. Na lavičku jsem dala sušit  stan a boty. Došlo mi, že jsem nějak zapomněla na snídani.  Kdybych uprostřed obce vytáhla vařič, rozhodně bych se dost zviditelnila.  Do toho se mi nechtělo. Snídani  jsem zjednodušila. Hrst oříšků, sušené ovoce a voda. To by se mi s kamarádkou stát nemohlo. Zapomenout na snídani! Výhled jsem měla ale luxusní – přímo na hrad Frejštejn.

Po chvíli stan i boty uschly, bylo na čase dobýt hrad.   To už ale udělali dávno přede mnou. Prý tam byli loupeživí rytíři.  Hrad je pobořený, vstup jen na vlastní nebezpečí.  Hlídá jej kostlivec. Pozdravila jsem, ale neodpověděl. Ubytování by tady nebylo špatné. Luxusní vyhlídka a mlčenlivý hlídač.

Ideální místo pro hry na dobývání hradu.  Žádné přikázané cesty, žádný průvodce.  Splněný sen kluků každého věku. Tady by se dalo řádit dlouho.  K úrazu se tady asi také dá přijít snadno. Rozhodně to stálo za návštěvu. 

Hrad jsem dobyla, poklad nenašla.  Vrátila jsem se do obce,  místo pokladu  našla obchod,  koupila pečivo a vyrazila do kopce – ven z údolí.

Na náhorní plošině byla zase pole dlouhá až za obzor.  Začalo pražit slunce.   Počasí připomínalo parné léto.  Silnice rozpálená,  stín byl vzácný.  Od rána jsem ušla okolo dvaceti kilometrů a síly docházely.  Přihlásil se první puchýř. Polovina dne byla za mnou a já sotva pletla nohama. Hospody ve vsích zavřené. Našla jsem kousek stínu a zvažovala další  trasu.

Mířila jsem z obce Podmyče  podél hranic na Braitavu. Je tam opravený letohrádek usazený v lesích nad řekou.  Zacházka takových pět kilometrů tam a zase zpátky, pak pokračovat do Vranova nad Dyjí a dál na místo přespání. To by za celý den v horku dalo okolo čtyřiceti kilometrů. Ujít by se to dalo, ale neužila bych si to.  Plány jsou od toho, aby se daly změnit.  Půjdu, jak to půjde.

Kdybych šla z obce Podmyče po této cestě před rokem 1989, šla bych po stejné  asfaltové silnici. Po mé pravé ruce by byly betonové zátarasy, oraniště,  pak plot s ostnatým drátem,  oraniště a další plot- elektrický.  Pravděpodobnější ale je, že by mě sem až k plotu bez propustky nikdo nepustil. Dnes je místo železné opony jen  remízek z křovin a zachovalá asfaltová cesta vedoucí  mezi poli do lesa. Tím, že byl les za dráty, uchovalo se v něm unikátní společenství buků a dubů.   Za návštěvu by to stálo.  Mě ale docházely síly.  Vzala jsem to  nejkratší  cestou dolů k Felicitině studánce a pak dál, k zámku a do Vranova nad Dyjí.

Zámek ve Vranově nad Dyjí jsem ještě nikdy neviděla. Je to ostuda, já vím.  Je nádherný. Alespoň  zvenku. Dovnitř jsem nešla. S batohem  by to asi nebylo ideální.  Káva z bufetu před zámkem mi ale dobila baterky. Prošla jsem si celý areál a byla to velká krása. Počasí  ideální, lidí malinko. Na nádvoří skupinka tří holek s batohy. Mrkla jsem na ně, bylo jasné, že  tyhle holky mají také  toulavé nohy.  Bylo prima potkat  někoho podobně postiženého.  Jen byly o generaci mladší. 

Honil mě hlad, nezastavovala jsem se na kus řeči a uháněla do města. Od paní z bufetu u zámku  jsem dostala typ kam jít na jídlo a byla to dobrá rada. Už jsem to dost potřebovala.   Bylo odpoledne a já od rána měla hrst oříšků, sušené ovoce a rohlík. Nebylo divu, že jsem sotva pletla nohama.  Už jsem je měla zamotané jako vánočka.

Po jídle jsem pospíchat  nikam nemusela.  Přespat jsem chtěla v kempu, který je na břehu Vranovské přehrady.  Od centra města něco přes pět kilometrů.  Zvolna jsem si prošla městečko,  pak po silnici k přehradě a nakonec po  visuté lávce na druhý břeh.  V zátoce byly rybářské loďky, na  obloze racci. Jako u moře. Jen ta vůně chyběla. Krása to ale byla.

Kemp byl přesně takový, jako jsem očekávala. Obrovský, moderní a neosobní. V sezoně bych se mu zdaleka vyhnula.  Bylo ale září, místa pro stany prázdná. Obsazené byly jen chatky, hotel a místa pro karavany.  Lidí malinko,  žádný křik, zato ale většina služeb ještě fungovala. Stan jsem postavila na místě chráněném před větrem, s luxusní vyhlídkou na vodu. Koupila jsem si  v krámku  jídlo na snídani, udělala  čaj a posadila se na lavičku s výhledem na vodu. 

V celém obřím areálu  na konci dne stály jen dva stany. Ten můj byl ale o dost jiný, než  jaké jsou v kempech k vidění.   Taky jsem si ho dlouho vybírala.  Nemá žádná NEJ. Není nejmenší, nejlevnější ani nejlehčí.  Je kompromisem  mezi  tím vším.  Jednoplášťový, staví se na dvě turistické hůlky a je pro dvě osoby.  Váží méně, než  průměrná dámská kabelka. Pro mne ideální.

 Baví mě filozofie zakladatele firmy, který vybavení do přírody vyrábí.

Ron Moak byl nadšenec do  pobytu v přírodě  od mládí.  Už někdy v sedmdesátých letech si sám ušil lehký batoh i spacák. Nebyl rozhodně první ani jediný, kdo si vyráběl  vybavení do přírody sám.  Byl to jen jeden z jeho koníčků. Oženil se a svoje nadšení pro pobyt v přírodě předal  i své rodině.

O dvacet let později onemocněl rakovinou.  V době rekonvalescence chtěl  trávit co nejvíce času chůzí v přírodě. Na to potřeboval opravdu lehké vybavení, které ale na trhu nebylo. Opět si jej vyrobil sám, z nových  materiálů. Jeho výrobky zaujaly,  nabídl je dalším lidem a tím začala jeho nová životní etapa.

Opustil původní profesi a založil firmu, která o třicet let později patří ke špičkám ve výrobě a vývoji  lehkého  outdoorového  vybavení .  Spolumajitelem firmy je i jeho syn a několik dalších, většinou o generaci mladších, společníků.

Jeho filozofií je nabízet  cenově dostupné výrobky, které umožní lidem cestovat přírodou skutečně nalehko.  Tak se mohou na dlouhé pěší cesty  vydávat i starší lidé.  

Je vlastně zvláštní, proč  tolik lidí udivuje, když vidí samotnou dámu v nejlepších letech a s batohem.  Mně přijde úžasné, že nemusím tahat těžké věci a přitom mám s sebou všechno, co potřebuji. Vidím věci, které bych jinak neviděla a potkám lidi, které bych jinak nepotkala.

Jen za dnešní den jsem během několika hodin  zažila:  světelnou hru  u kříže nad řekou,  pozdrav s kostlivcem,  vyhlídku na ubytování na hradě,  prohlídka zámeckých zahrad a ubytování s luxusní vyhlídkou. Ve stanu.

Přestala jsem filozofovat nad hrnkem čaje.  Přicházel soumrak, ochladilo se. Zalezla jsem do stanu a za chvíli spala jako miminko.