Slunce vstávalo a já s ním. Stan byl obalený rosou. Kemp ještě spal. Udělala jsem si pořádnou snídani s luxusním výhledem na vodu. Nechtěla jsem opakovat včerejší chybu. Snídani jsem podcenila a v půlce dne sotva pletla nohama.
Tentokrát jsem nikam nespěchala. Čekal mě krátký úsek, času jsem měla dost. Vlastně celý den byla taková jedna velká zacházka, kdy jsem chtěla projít okolí Vranova křížem krážem.
V klidu jsem si sbalila věci a opustila spící kemp. Cesta po visuté lávce a okolo přístavu byla jako výlet u moře. Modrá voda, chladivý větřík, na obloze racci.
Odbočila jsem ze silnice na stezku vedoucí napříč vrstevnicemi do kopce. Čekala na mne vyhlídka Claryho kříž. Stezka i vyhlídka jsou pojmenovány po knížeti Clary – Aldringenovi. Vranov a okolí procestoval při návštěvách u svého přítele hraběte Mniszka. Ve Vranově se ale také nakazil cholerou a zemřel. Na jeho památku pak hrabě Mniszek nechal vystavět na vyhlídce kříž. Opravdu to stálo za šplhání do kopce. Výhled byl jako na mořskou zátoku.
Od Claryho kříže jsem to vzala do obce Onšov. Na lavičce jsem si vysušila stan a pokračovala slunečným dopolednem Claryho okruhem zpět do Vranova. Cesta bukovým lesem i výhledy na skalních výchozech stály za tuhle zacházku.
Na jednom z výhledů je umístěn Mniszkův kříž. Dala jej postavit na památku svému zesnulému manželovi hraběnka Mniszková. Nese polsko-německý nápis: „Žena nejlepšímu z mužů. Děti nejlaskavějšímu z otců“ Jeho Excelenci hraběti Stanislavu Mniszkovi.“ Musel to být silný vztah….
Stezka se stáčí dolů do města, ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Tím se okruh uzavírá.
U kostela mě zaujal nadčasový obrázek: Pod rozložitou lípou dětský kolotoč, hned vedle několik hrobů a o kousek dál románská rotunda. Jak se dostal kolotoč na hřbitov… To by mě tedy zajímalo. Vlastně to není špatný nápad. Když to děti v kostele nebaví, vyřádí se na kolotoči a nebožtíci si nestěžují. Na rozdíl od živých. Jak dokonale se tím kolotočem, hroby a rotundou kruh život uzavírá, jsem se dozvěděla obratem.
Na nedaleké lavičce si četl starší pán. Viděl, že mě kostel zaujal a nabídl mi jeho prohlídku. Ráda jsem nabídku přijala. On to nebyl jen tak nějaký pán. Kromě toho, že měl klíče od kostela, byl také studnicí vědomostí. Ve svém výkladu obsáhl historii kostela, zámku, panovnických rodů i majitelů zámků. Vesele hopsal mezi staletími, dokládal souvislosti mezi lidmi, časem a místem. Nevynechali jsme ani životy a skutky některých svatých. Občas jsem měla nějaké záchytné ostrůvky znalostí, občas pusto, prázdno. Ty životy svatých asi budu muset ještě dostudovat… Fascinovaně jsem poslouchala výklad , snad z něj něco i hlava udržela.
S tou románskou rotundou je to tak, že v minulosti současně sloužila jako kaple i jako kostnice. V okolí Vranova bylo málo volné půdy na hřbitov a tak se po zaplnění hrobů stěhovaly ostatky do kostnice pod rotundou. Z kolotoče života do hrobu a pak pod rotundu. Předci rodin tak zůstávali na místě. Chytře zařízené to tam měli.
Byla bych vydržela poslouchat dlouho. Třeba o tom, jak byli pro kraj důležití mecenáši z některých rodů na zámku. Kolik toho udělali pro zdejší lidi i kraj. Nebo o životě a skutcích svatých. Zajímavé to bylo. Zajímavé to bylo, ale mně už byla zima. Podcenila jsem chladno v kostele. Bylo na čase přerušit výklad a jít se ohřát ven. Nechala jsem tam alespoň drobný příspěvek.
Venku na sluníčku jsem se přestala klepat zimou, nahodila batoh a s překvapením zjistila, že se blíží poledne. Dost mi to změnilo plány. Mávla jsem nad tím rukou a šla do města na oběd. Plány jsou od toho, aby se měnily.
Po obědě jsem se vydala po červené značce po proudu Dyje. Kousek za Zadními Hamry vzhůru do kopce, přes mostek hraběnky Mniszkové na vyhlídku k Ledovým slujím. Samotné sluje přístupné nejsou. Dochází tam k řícení skalních bloků, nebylo by to bezpečné.
Dál se stezka zužuje, občas je potřeba obejít skálu, místy se svah sesouvá do údolí. Na mapě jsou ta místa označená vykřičníky a dobře ví proč. Podlézání padlých stromů s batohem je také dobrá sportovní disciplína. Za špatného počasí bych tady nerada šla. Sráz je pořádně strmý. Cesta je ale perfektně značená, obtížnější úseky jsou zabezpečené lanem.
A ty výhledy! Stráně pokryté kvetoucím bramboříkem! Už dlouho jsem nešla tak krásnou cestou. Rozhodně to stálo za to.
Stezka ústí u asfaltové silnice pod obcí Čížov. Je tam turistický přístřešek. Uháněla jsem, abych se tam zastavila, napila a rozmyslela, jak dál. Jedna varianta byla jít rovnou dolů k hranicím, projít si okruh k Dyji a pak jít vyjednat přespání v rodinném kempu v Čížově. Druhá varianta byla trochu si zajít, ale nechat batoh v Čížově a až pak jít okruh.
Vyřešeno to bylo obratem. Ještě před přístřeškem jsem se potkala s trojicí děvčat, které jsem zahlédla u zámku předchozí den. Mrkly jsme na sebe, bylo nám to jasné. Poradily mi neodkládat ubytování, po páté hodině odpoledne už bych paní majitelku nemusela zastihnout. Tím bylo vyřešeno. Kousek jsme měly společnou cestu, stačily jsme probrat něco zkušeností. Byly moc milé, šlo se s nimi dobře. Jen už svoje cestování končily a mne čekaly další kilometry.
Kemp v Čížově je pravým opakem toho ve Vranově nad Dyjí. Hospoda rodinného typu, na zahradě něco chatek, hygienické zázemí a trávník, kde se dají postavit stany. Pěkné a klidné místo. Domluvila jsem se s majitelkou, našla jediné krásně rovné místečko pod švestkou, postavila stan a uháněla k rakouské hranici.
Kousek pod obcí je ponechán kousek Železné opony, která tudy vedla. Je dobré na ni nezapomenout.
Bez batohu se mi šlo krásně. Vyběhla jsem si na Hardeggskou vyhlídku, pak dolů k Dyji na most přes řeku a u budovy bývalé celnice podél vody vzhůru lesem zpět na silnici k Čížovu. Na místo ubytování jsem se dostala právě včas, aby na mne zbyla polévka. Za den jsem nachodila jen nějakých 23 kilometrů, ale docela mi to stačilo.
Přicházel soumrak, zalezla jsem do stanu. Už jsem usínala, když jsem ucítila kouř. Kousek od mého stanu někdo rozdělával oheň. To mě vystřelilo ze spacáku. Rozhodně jsem nechtěla mít stan propálený od jisker.
Dvojice z nedaleké chatky se rozhodla pro romantický večer. Od pohledu zkušený pán a mladší dáma. Bylo třeba romantiky s ohněm, buřty a vínem. Hezké… Pokud by to nebylo vedle mého stanu. Nezdálo se, že by to chtěli nechat na další den, kdy už budu pryč.
Požádala jsem je, aby byli opatrní. Nepřišlo mi jako dobrý nápad dělat táborák vedle stanu. Zkušený pán usoudil, že vítr nefouká mým směrem a měl pravdu. Mladá dáma navrhla, že bych se mohla se stanem přestěhovat. Vtipné… Stan ve tmě nepřeparkujete jako auto. Konstatovala jsem, že jsou dospělí, svéprávní a snad vědí, co dělají. Doufala jsem, že žádná jiskra nezabloudí. Trpěla jsem při každém přiložení do ohně. Jejich romantický večer by pro mne mohl znamenat každý další den mokrý spacák. Stačila by jedna sprška jisker. Pak bych mohla dírami pozorovat hvězdy rovnou nad hlavou. Není nad trochu romantiky.
Po čase byl příděl buřtů, vína a romantiky vyčerpán. Pán pečlivě uhasil oheň a já mohla konečně usnout. Místo toho se mi v hlavě honily myšlenky o tom, že svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Když je tak těžké vymezit hranice mezi lidmi, jak těžké je to mezi národy… Usnula jsem těsně před tím, než jsem vyřešila otázku geopolitického vymezení národů.
