O vůni posečené trávy a zámecké paní

Ráda sekám trávu. Mám ráda její vůni, baví mě kroužit se sekačkou. Jsem v tom vážně dobrá. Vlastně si představuji, jak bych jednou, třeba v důchodu, jezdila se sekačkou v anglickém parku. Mezi starými duby, s výhledem do krajiny.

Ideální by bylo, kdyby ten anglický park patřil mému rodu. Jenže to předci už jaksi prošvihli.

Se sekačkou se ze mě stává rebel. Z trávníku nechávám trčet veselé ostrůvky  kopretin a zvonků. Nebo mu nechávám narůst pankáčské číro, ve kterém se krmí včely na pampeliškách, dorůstají semínka trávy a schovávají se všechny možné breberky. V anglickém parku by mi to možná prošlo. Možná….

Navíc k takovému anglickému parku patří většinou i zámek. Ten zámek, tak ten si prosím nechte. Já totiž moc dobře vím, jaké je to starat se o zámek.  Na zámku jsem nevyrostla. Ale znám jednu zámeckou paní. Od ní vím, jaké je to starat se o zámek.

Tak nějak se přihodilo, že si ve zralém věku s manželem pořídili zámek a titul. Nebo obráceně. To není podstatné. Podstatné je, že se pustili do oprav. Tak jako jiní opravují chaty a chalupy. Postupně se na téhle chaloupce s desítkami místností vystřídala pořádná řádka řemeslníků.  A byla spousta práce, která se řemeslníkům nedala svěřit. Nebo zaplatit. Zámecká paní sama odstraňovala staré nátěry z oken a dveří, natírala obrovská špaletová okna a dělala to s láskou a krásně. O natírání dřevěných oken něco vím a umím to ocenit.

To musíte nejdřív starý lak odstranit. Ale ne chemií, ta by vyžrala i dřevo! Hezky horkovzdušnou pistolí opatrně opálit. Barvu stáhnout špachtlí, opatrně kolem skla, aby horkem neprasklo. To si předem oblepíte páskou.  Někdy stará skla drží malinkatými hřebíčky, lištami nebo jen tmelem. Okolo musíte se špachtlí opatrně.   Pak musíte dřevo zlehýnka přebrousit, kde je potřeba vytmelit, upravit tmel okolo skel a až pak natírat.  Několikrát, pěkně tence. Pořádnou, kvalitní barvou. Pak teprve takové okno vydrží tak dlouho, že další nátěr už bude starostí vašich potomků. Je to radostná práce, jen jí nesmí být moc. Zámecká paní měla těch oken a dveří desítky a velikých.

Zámecký pán zase například domalovával malinké detaily ve vzorku malby na nekonečných stěnách. A stropy vymaloval ležíce na lešení – podobně jako jeho kolega před staletími v Sixtinské kapli. Tomu říkám tělocvik!

Zámek se jim za to odvděčil. Rozkvetl do krásy, stejně jako jejich zahrada plná růží.  Místní lidé si majitelů váží, protože zámek otevřeli k pořádání kulturních akcí a svateb. Navíc i v pokročilém věku udržuje zámek oba majitele v obdivuhodné kondici.

Majitelé zámku mají můj obdiv. Dokázali zachránit krásnou památku a dát jí nový život. To je něco, co je přesáhne i do dalších generací.

Držím palce všem, kteří najdou odvahu pořídit si starý dům a citlivě jej rekonstruovat. Je jedno, jestli je to dřevěná roubenka, nebo zámek. Pokud do toho vloží svoji vlastní práci, je to veliká radost. Je to něco, co tady bude, až my tady nebudeme. Ačkoliv… S jistotou to neví nikdo z nás. O to víc je to obdivuhodné.

Pokud stavíte, rekonstruujete nebo zahradničíte, přeji vám, ať se vám vaše dílo daří.  Ona je to veliká radost, když si narovnáte záda a podíváte se, jaká práce už je za vámi.

 Tak hezké jaro a já už běžím taky něco…podělat.