Dáma na rozcestí- stařenka sklerotická a bouřka

Setkání s Ivou, Adélou, Jurisem, Olou, Táňou a Ljubou bylo… Jak to jen říct? Intenzivní? Zkrátka spát jsme šli až druhý den. Ráno bylo náročné.

Nebyl to nejchytřejší nápad vstávat v sedm. Bohužel to byl můj nápad a ostatní ho respektovali. Kromě mé hlavy.  Ta se ještě nezapojila. Kamarádka Iva byla čiperná jako rybička. Mám podezření, že by její energií mohli nahradit jeden blok jaderné elektrárny. 

V nějakém pomatení mysli jsem předchozí den naplánovala, že spolu půjdeme z rakouské vesničky ve Weinviertlu do Mikulova. Bylo to coby kamenem dohodil. A zbytek došel.

Kamarádka vyrazila svižnou chůzí. Ještě mi ukázala, kde je v obci samoobslužná prodejna biopotravin. Je to stejný princip jako byl předchozí den v komunitním sklípku. Jen tahle prodejna vypadá ze zadní strany jako dřevěná bouda na zemědělskou techniku. Zepředu je to hezký dřevěný domek s prosklenou stěnou, uvnitř dřevěné regály a chladící vitríny. V nich balíčky s vakuovaným masem a uzeninami.  Na nich cenovky.  Platí se do kasičky na stole, do sešitu zapíšete objednávky. Pokud něco nemají, doporučí, kdo vám to dodá. Systém založený na důvěře. Jak prosté.

Už ráno bylo horko. Šly jsme po asfaltových silničkách mezi poli svižným tempem.  Na cestu nám k tomu vrzali cvrčci a moje achilovka.  

Povídaly jsme si o životě, jak jinak.  Návrat z Mikulova měla Iva vyřešený podle mne trochu mlhavě.  Možná by mohla kousek popojet autobusem, možná by pro ni Juris mohl zajet. Pokud by měl čas.  Jak tak jdeme svižným tempem mezi poli a já při řeči rozkládám rukama, došlo mi, že v nich něco chybí. Nebyly tam turistické hůlky. Ukázalo se, že mladí v domečku ubytovali nejenom „stařenku sešlou, ušlou“, ale taky sklerotickou. Hůlky jsem u nich zapomněla. Bez hůlek nepostavím tarptent.    Jeden telefonát vyřešil dva problémy najednou.  Mladí přijedou s hůlkami do Mikulova a odvezou zpátky Ivu.  Svět byl zase v pořádku.

Vše se podařilo, stihly jsme s kamarádkou i časný oběd. Z Mikulova jsem tak vyrážela v poledne. Slunce ostře pálilo, na obloze se objevovaly první mraky. Bylo jasné, že se přižene bouřka. Mířila jsem do kempu Appolo v Lednicko-Valtickém areálu.  Máme to tady s manželem proježděné na kolech, nebyl důvod se nikde zdržovat.  Vynechala jsem i Svatý kopeček, mraky se blížily.

Bylo horko, dusno, občas po cestě trochu sprchlo, jako drobná předehra k přicházejícímu představení. Kempy nevyhledávám moc ráda, ale tohle byl bezpečný způsob, jak přečkat to, co se blížilo.

Do kempu jsem dorazila v pozdním odpoledni. Zvedal se vítr. Terptent jsem postavila trochu v závětří, v bezpečné vzdálenosti od vrby.  Měla jsem v nohách za den okolo čtyřiceti kilometrů svižným tempem, šla jsem se podívat po něčem k jídlu.  Zatímco jsme si vybírala mezi smaženým a smaženým, obloha zčernala, zvedl se vichr a já v bezpečí pod střechou sledovala, jak se přihnala průtrž mračen. Stromy se jen stěží držely v zemi, padaly kroupy a já jen doufala, že vrba i tarptent vydrží stát.

Bouře přešla, vzduch se pročistil a tarptent stál. Krása.  Na kemp se snesla noc, která přinesla další bouřku, ale já spala jako miminko.

Později jsem zjistila, že bouřka sklidila část lesů, kterými půjdu.