Dáma na rozcestí – a najít si pěkné, bezpečné a klidné místo

Holubyho chata na vrcholku Velké Javořiny je místo na konci světa. Ze slovenské strany sem vede úzká silnička, z české jen pěšinka. Je to ale i střed světa. 

Potkávají se tady poutníci na Cestě hrdinov SNP, Via Czechia, Stezky Českem, přechodu Bílých Karpat i ti ostatní, kteří si jdou vlastní cestou.

Je to chata, ze které, když se zhorší počasí, vykouknete ven, rozhlédnete se – a zavoláte do práce, že si dovolenou prodloužíte. Zůstanete, dokud nesníte a nevypijete, co je. Sedí a povídá se tady skvěle.

Ráno se počasí nezhoršilo. Špatné už bylo. Pršelo – chvíli hodně, chvíli jen trochu. Snídaně dokonalá, ale byla jsem u ní sama.  Pánové dorazili, když jsem končila. Bylo vidět, že jim ještě bude chvilku trvat, než se probudí. Sedět a čekat se mi nechtělo, domluvili jsme se, že se třeba potkáme po cestě. Měla jsem v plánu nocovat v případě deště už ve Vyškovci v přístřešku Herberk - jen pro ten název. V herberku jsem ještě nespala. Pokud by bylo hezky, mířila jsem na rozcestí Na Koncích.  To je nějakých 35 kilometrů, v kopcích, budu toho mít dost. Kluci mě třeba dohoní. Rozloučili jsme se a já vyšla do deště.

Cesta z Velké Javořiny do údolí vedla bukovým pralesem.  Déšť šuměl ve větvích, na zem dopadaly  jen drobné kapky, stromy byly jako deštník, teplo, vlhko, zelené šero, všude kolem divoký česnek. Krása.

V údolí už bylo po dešti.  V městečku Květná (obchod, restaurace, turistická ubytovna) jsem se nezdržovala, mířila jsem souběžně se slovenskou hranicí na Velký Lopeník. Ten je o trochu nižší, než  Velká Javořina ale výstup z jihozápadní strany byl  přesto výživný. Někde jsem četla, že Bílé Karpaty jsou hory pro děti a začátečníky.  No nevím… Na vrcholku Velkého Lopeníku už zase svítilo slunce, ostře pálilo a mraky slibovaly bouřku. Dala jsem si rychlý oběd ze zásob a nezdržovala se ani tady.

Sešla jsem na Malý Lopeník, do jeho sedla a pak na Mikulčin vrch. Byla to velká radost a krása. Kopce jako malované, louky jako v Alpách.

Cesta do Vyškovce už vedla po asfaltu. Celkem nuda, měla jsem čas přemýšlet, kudy dál: vpravo do Herberku nebo vlevo Na konec? Bylo teprve půl čtvrté odpoledne, do Vyškovce se mi nechtělo, raději bych šla dál mezi loukami a lesem. Ostré slunce a tmavé mraky ale varovaly. Zastavila jsem se u rozcestníku nad turistickou chatou Pod Vyškovcem. Zatímco jsem se kochala, přicházel od Vyškovce vousatý mládenec vzhledu plyšového medvídka s batohem, který s ním už zjevně nějakou chvilku šel.  Mluvil si (slovensky) nahlas sám pro sebe. Rozhodně mě zaujal.  Řekla jsem si, že už jde sám asi dost dlouho, typovala jsem ho na SNPéčkáře (jde Cestu hrdinov SNP – napříč Slovenskem). Pozdravili jsme se a ukázalo se, že nemluvil sám k sobě, ale k sestře, která byla nedopatřením ještě tak v půlce stoupání od Vyškovce.

Společně jsme sešli k chatě – oni na jídlo a já na dvojboj nealko pivo a káva.  Mládenec se jmenuje Jonáš a jeho sestra ho doprovázela na posledním úseku cesty SNP. Do Bratislavy už jim zbýval jen asi týden cesty. S Jonášem jsme si měli co říct. Pro svůj sen projít si Cestu hrdinov SNP dal výpověď v práci.   V průběhu cesty odlehčil batoh opravdu důkladně.  Zbavil se i vařiče, takže ráno se sestrou posnídal hrst sušených jahod a vodu. První jídlo toho dne měli až nyní – o půl čtvrté. Když mi to Jonáš vyprávěl, mrkla jsem na sestru. Nevypadala nadšeně. Musela jsem se začít smát: „Tak tenhle zájezd bych tedy reklamovala!“ Sestra vypadala, že souhlasí, jen protočila panenky a věnovala se dál polévce. Řešili jsme i medvědy na Slovensku – než jsem odjížděla, proběhla medii informace o útoku medvěda na dva muže, obrázky to nebyly hezké. Počet útoků se údajně zvyšuje a na cestě SNP je šance potkat chlupáče velká. I Jonáš se s ním setkal, naštěstí jen z dálky.

S Jonášem jsme probrali pochopitelně i klasické téma – boty. Já mám už třetí Inov8 Trail talon, s těmi posledními moc spokojená nejsem, výrobce nový model zúžil. Na běhání je to dobré, na chůzi ne.  Svršek má trvanlivost okolo 3 000  kilometrů, podrážka není ale na tvrdý povrch dělaná a odchází okolo 1 500- 2000 kilometrů. Na pobíhání po lesích to stačí, do hor už ne. Společně jsme se shodli, že Altry mají nepříznivý poměr kvalita-cena a Jonáš předvedl svoje boty, trojnásobně levnější typ Columbia Vapor Vent.  Občas tenhle typ někdo používá na trailový běh, jsou to univerzální boty, za úvahu to stálo. Jonáš v nich ušel téměř celou Cestu SNP a to je prověřilo dost. Žádná díra, podrážka v pohodě. Systém nateče-vyteče-uschne. Už jsem tušila, jaké boty budu na podzim testovat….

 Já mu zase povídala o svých cestách, že jdu ze Znojma a proč, jak jsem potkala kluky z Via Slovakia a tak. To mu zasvítily oči – má tam mezi nimi kamaráda. Bylo vidět, že by se nejraději zvedl a uháněl za nimi.  Sestra to nekomentovala, zase jen protočila panenky. Pak se Jonáš ptal, kolik tak denně chodím. Po pravdě jsem řekla, že mezi 20 a 60 kilometry. To zase protočil panenky on. Honem jsem dodávala, že si můžu dovolit občas jít delší trasu, pokud jdu jen pár dnů nebo týdnů. Na trase dlouhé v řádu tisíců kilometrů by to byla hloupost a cesta ke zranění. Ale třeba někdo to tak má, co já vím… Že šedesátku jsem šla před rokem díky vlastní hlouposti, tím už jsem se už nechlubila.  Každý si jde svoji cestu tak, jak to umí.  Po chvíli dalšího povídání byl čas, abych šla i já.

Rozloučili jsme se a já pokračovala směrem na Starý Hrozenkov a Žítkovou. Odpoledne pokročilo, měla jsem před sebou ještě nějakých šestnáct kilometrů a ve vzduchu bylo cítit bouřku.

Na cestě mě zdrželo přelézání stromů popadaných při nedávné bouřce, pak už jsem šla svižně z kopce dolů do Starého Hrozenkova a hned zase vzhůru po silničce na Žítkovou.

Tady by asi mělo zaznít povídání o žítkovských bohyních a božcích. Pravda je ale taková, že jsem na Žítkovou šla kvůli sobě a ne kvůli bohyním. A snad právě proto jsem v okolních kopcích přišla k zážitku, nad kterým často přemýšlím, ale o který se s vámi nepodělím. Nebylo to nic špatného, právě naopak. Jen mě to donutilo přemýšlet o Kopanicích víc. Načteno k tomu mám hodně, ne jenom beletrii, ale bude to na delší povídání. Jen o bohyních toho tam mnoho nebude. Muzeum poslední žítkovské bohyně, nedalekou salaš ani kapličku jsem tedy nenavštívila.

Šla jsem svojí cestou, přes Žítkovou na Hutiska, stále pálilo ostré slunce, bylo dusno, na obloze tmavé mraky.

Netrvalo dlouho, slunce zmizelo, zůstala jen černá obloha, zvedl se vítr, začal burácet hrom.  Všude kolem les, vítr se změnil ve vichr, ohýbal stromy, les potemněl. Věděla jsem, že Na Koncích ústí lesní cesta do volného prostoru. Tam by stromy padat neměly. Poslední tři kilometry jsem už běžela z kopce i do kopce. Stromy se divoce ohýbaly ve větru, občas zapraskala větev, v lese se ozvalo žuchnutí stromu, do toho burácel hrom. Poslední úsek cesty byl plný ležících kmenů, přeskakovala jsem je jako překážky na atletické dráze, s batohem na zádech. Takový Cimrmanův běh se zátěží.  

Na rozcestí Na Koncích jsem doběhla přesně ve chvíli, kdy se spustil liják a první blesky rozčísly oblohu. Přesně v té chvíli jsem měla možnost vyzkoušet si jeden nápad, který jsem už dlouho nosila v hlavě. Vždycky mě lákala představa, jaké by to asi bylo, zavěsit se ke spaní na obyčejném turistickém přístřešku. Tady jeden stál, bytelný, dost daleko od stromů, naprosto ideální.

Lilo jako z konve, shodila jsem batoh na stůl, pod stříšku natáhla vodící šňůru, přes ní přehodila střechu tarptentu, jeho šňůry zacvakla a přivázala za lavičky na obou stranách. Tím jsem měla krásnou střechu nad hlavou a za hřmění hromu a světla blesků jsem už v suchu a v klidu uvazovala hamaku. Chvilku na to jsem si v ní hověla, chroupala ořechy,  poslouchala bubnování deště a burácení hromu. Byla jsem tam zavěšená na způsob netopýra, jen ne hlavou dolů. Naštěstí nejsem žádný čahoun a moc nevážím.  Pro běžného turistu by to řešení nebylo, já se ale měla skvěle. Pěkné, bezpečné a klidné místo.

Po chvíli přešla bouřka na slovenskou stranu hor a přestalo pršet.  Zasvítil i poslední paprsek zapadajícího slunce. Vzduch voněl deštěm, přicházela noc. Byla jsem líná se stěhovat a stavět tarptent. Všude byl klid, stmívalo se, pomalu jsem usínala.

Najednou z české strany  mi do levého ucha zaznělo: „Tráráááá, umcaca umcaca…“ – řízná dechovka z vesnice v údolí! Po chvílí se ze slovenské strany do pravého ucha ozvalo: „Dus, dus, dus“ – techno ze slovenského údolí! Spala jsem přímo na hranici a  v děsivému stereu, kterému se nedalo utéct.

S půlnocí postupně utichla hudba na obou stranách hranice. Oddychla jsem si, že konečně usnu. Omyl. Čeští vyznavači techna se ze slovenské strany  začali přesouvat na českou a naopak slovenští příznivci dechovky na slovenskou stranu hranice. Auta jela kolem přístřešku, zasvítila na něj, zpomalila a pokračovala dál. Za hodinu byl klid a já usínala. Dorazil ještě jeden opozdilec. Zajel autem na křižovatku, tam se otočil a dlouho svítil na přístřešek. Zatoužila jsem po velké, opravdu velké, silné střelné zbrani… Auto po chvíli zmizelo na slovenské straně a já konečně mohla spát. Není nad to vybrat si pěkné, bezpečné a klidné místo!