Dáma na rozcestí – a nekorektní příspěvek na téma žítkovské bohyně

Kdybych byla novinářkou a chtěla napsat vyvážený článek o bohyních na Kopanicích, něco bych si k tomu nastudovala a pak odjela nejlépe do Žítkové.

Tam bych udělala rozhovor s majiteli chaloupky po poslední žítkovské bohyni, se starostkou a s kýmkoliv, kdo by mi byl ochotný říci pár vět.  Možná bych napsala i něco o turistice spojené se žítkovskými bohyněmi. Pak bych udělala pár fotek líbezných chaloupek a krajiny. Popsala bych, že bohyně byly ženy – léčitelky a vědmy, které žily na Kopanicích. Tedy v okolí obcí Žítková, Vyškovec, Vápenice a Lopeník.  Bohyně svoje znalosti předávaly dcerám a tradice „bohování“ se tak udržovala v okolí po staletí. Bohyně fungovaly jako prostřednice mezi Bohem a lidmi i jako léčitelky.  Vyhledávali je lidé z Čech, Slovenska i Maďarska.  V ideálním případě by článek vyšel v časopise pro ženy a já bych měla na svačinu.

Mám tu výhodu, že novinářka nejsem. Můj pohled může být zcela neobjektivní.  Už před lety jsem se zamilovala do povídek paní Legátové. V padesátých letech učila děti z Kopanic a zkušenosti s krajinou a lidmi přenesla do svých „Želar“. Ani literární fikci Kateřiny Tučkové jsem nevynechala. Od beletrie vedla cesta k etnografii (Dobšovičová, Holuby a další), přečetla jsem i povídky pátera Hofera. Ale ani po přečtení půl metru knih jsem nebyla o moc moudřejší.

Kopanice, to přeci nejsou jenom „bohyně“. Ostatně, ony samy si tak ani neříkaly.  Bylo to označení spíše hanlivé – protože vzývaly Boha. Ony samy „vyčítaly“ nebo „čítaly“ z vosku a vody.

Kopanice, to jsou chloupky usazené v kopcích. Jsou to lidé svébytného jazyka i kultury. Je to území, které patřilo k těm nejpozději osídleným u nás a také k těm nejchudším. Lidé se odlišovali jmény, nářečím i zvyky od všech ostatních v okolních obcích. Má se za to, že většina osadníků Kopanic pocházela z Uherského království, především  z Pováží, ale jde patrně o původně rusínské obyvatelstvo, které přešlo přes Horní Uhry až na Kopanice. Proto byly jejich povaha, kroj i zvyky odlišné. 

Na Žítkovou jsem tedy nešla kvůli bohyním, ale kvůli sobě. Abych si uměla představit, jak se tam žilo. Cizinec jako já to určitě nemůže posoudit. Ale můžu se o to alespoň pokusit. Asi jako herec, co si obuje staré boty a „stane se“ tulákem. Podobně, jako jsem si o pár set kilometrů zpět na západ, v tom „vykousnutém“ kousku na Loučovicku, vysoko nad Lipnem, představovala, jak se žilo německy mluvícím obyvatelům, kteří to měli do Čech tak daleko, že to mohlo být klidně na konci světa.

Jak se tedy na Kopanicích podle mne žilo?  

Představte si, že žijete v chalupě na vršku takové pěkné sjezdovky, řekněme kilometr dlouhé, spodek má sklon červené sjezdovky a vršek je pěkná modrá sjezdovka. Na záda si vezměte nůši.  Pokud nemáte, tak alespoň batoh, ale ten s tou kovovou kostrou, co do zad tlačí. Do ruky kosu a jděte kilometr po sjezdovce pěšinou dolů. Nasekejte trávu, naložte si takových deset, patnáct kilo a jděte nahoru. To si párkrát zopakujte a máte nasekanou trávu pro krávu. Pokud jste dost bohatý a  máte ji.  Většinou ji neměli. Jen kozu, drůbež a hromadu dětí.

Děti chodily do školy stejnou cestou – malé do Starého Hrozenkova nejméně tři kilometry z kopce dolů a tři nahoru. Větší - do měšťanky 12 kilometrů do Bojkovic a dalších 12kilometrů  zpět.  Ještě v padesátých letech minulého století. Ostatně elektřina tam dorazila také počátkem padesátých let.

Chlapi pracovali většinou v lese nebo chodili za prací na stavby a doma nebyli. A pokud byli, nebylo to často jednodušší. Jak tam se pálilo a pilo!

Život tam musel být neskutečně těžký. Velké kopce, chalupy na nich roztroušené, všude daleko. Kdo tam chtěl vydržet, musel být nesmírně tvrdý. K sobě i druhým. Ženské zvlášť. Často musely zastat práci pro chlapy, péči o hospodářství i péči o děti. Z těch, které byly tak tvrdé jako je nebroušený diamant, a které byly současně hluboce zbožné – po svém způsobu, tak z těch se stávaly vědmy, zpovědnice, léčitelky, znalkyně duše člověka i přírody.

Tak takhle nějak se tam podle mne žilo. Do jisté míry asi žije stále. Po svém způsobu.

Já si do Kopanic došla pro zážitek, který si neumím rozumem vysvětlit, nedá se zvážit ani změřit. Není to nic ke sdílení.

Z Kopanic si tak odnáším úctu ke všem, kteří tam žili a dokázali hospodařit. Nebylo to snadné v minulosti a není snadné ani dnes. Ten kraj si ale zaslouží, aby tam nevyrostly obří hotely. Zaslouží si návštěvníky, kteří tam jedou za krajinou a lidmi v ní.