Dáma na rozcestí – a prdí taky jeleni?

Hulákání jelenů k ránu ustalo, přesto jsem vstávala ještě za tmy.  Podzimní dny se krátily, nebyl čas dlouho spát. Polský chlapík si přispat mohl, já ale měla před sebou delší cestu.  

Tiše jsem si zabalila, posnídala overnight porridge a odcházela ve chvíli, kdy se nad stromy začal objevovat první paprsek slunce. Právě v tu chvíli dorazila dvojice polských turistů, kteří přišli sledovat východ slunce z rozhledny na Borůvkové hoře. Nepřekvapilo mě to, v uplynulých dnech jsem zjistila, že pozorování východů a západů slunce je polský národní sport.

Docházela mi voda, nejbližší studánka byla na polské straně, ale já se rozhodla pro malou zacházku k prameni Saletta. Bývalo o významné poutní místo zasvěcené Panně Marii La Salettské.  Studánka má údajně léčivé účinky pro oči, nachází se u ní kaplička a křížová cesta. Zbytky kdysi rozhlehlé obce Travná jsou o kilometr níže. Dominantou je velký kostel, který naznačuje, jak rozlehlá obec to před odsunem původních obyvatel bývala.

 Z hraničního chodníku jsem tedy sešla časným ránem do údolí k prameni. Voda byla výborná, nad ní hezká dřevěná kaplička, to místo za zacházku opravdu stálo.

Sestupem k prameni jsem se připravila o nějakých dvě stě výškových metrů, nezbývalo, než je opět nastoupat nejkratší cestou napříč vrstevnicemi. Chvilku po silnici, chvilku po pěšině, nakonec jsem se nechala zlákat hřebenovkou po vrstevnici souběžně se státní hranicí.  Zastavila jsem se u kapličky, od které se otevíral výhled na sluncem ozářené louky.

Místo přímo lákalo k odpočinku. Dala jsem na sluníčko sušit spacák i boty mokré od rosy.  Vypadalo to, jako by se tam ubytoval bohatý bezdomovec. Nikdo kolem ale nešel a já si mohla v klidu užít krásné podzimní ráno.

Dlouho jsem si výhledů do krajiny neužívala, čekalo mě ještě dost kilometrů, byl čas jít dál. Prošla jsem okrajem obce Zálesí s domky, které nezapřou původní německé obyvatele a pokračovala stále po hřebenovce.

Původně jsem plánovala jít přímo po hranici, protože  na modré hřebenovce bývá dost lidí, kteří míří k vyhlášenému lesnímu baru U Koníčka. Na hřebenovku jsem tedy zamířila neplánovaně, ale vyplatilo se to. V časném podzimním dopoledni jsem měla cestu jen pro sebe.  Ani u baru nikdo nebyl. Obsloužila jsem se ledovou kávou vychlazenou horským potokem, zaplatila do pokladničky a zase si užívala výhled do krajiny.  Byla to velká krása. Ještě krásnější by to tam bylo, kdyby si všichni zákazníci odnesli své plechovky s sebou. Tentokrát jich pod smrčkem zůstala ležet pořádná sbírka.  

Po chvilce odpočinku jsem znovu nahodila batoh – a vzala svoji plechovku pochopitelně s sebou.   Kousek za lesním barem se cesta napojila opět na hraniční chodník a já si užívala krásný podzimní den i výhledy na obě strany hranice. Jen jsem si připomínala, že nesmím zapomenout odbočit na Hraničky.

Když jsem se chystala do Rychlebských hor, každý, kdo s nimi měl zkušenost, mi doporučoval: „Určitě se zastav na Hraničkách!“ nebo:  „Jó Hraničky, tam se krásně spí!“ Dokonce i důchodci ve Skorošicích mi říkali: „Zajděte si na Hraničky.  Je tam ten důl, co se tam utopil polský potápěč!“

Předem jsem si nastudovala historii Hraniček (Gränzdorf), která je ale podobná, jako u většiny  vysídlených obcí v pohraničí – končí odstřelem kostela v polovině padesátých let. Dnes jsou v místě obce  jen louky s výhledem do krajiny, původní obyvatele připomíná dřevěný kříž, a na okraji luk zůstal stát jediný dům – výměnek bývalého hospodářství rodiny Schleglovy. Ten slouží už jen jako rekreační chata.  V údolí mezi Borůvkovým vrchem a Špičákem se opravdu nachází bývalý důl na železnou rudu a opravdu tam potápěči cvičí.  Tam jsem ale namířeno neměla.

Hraničky jsem si prohlédnou chtěla, měla jsem to při cestě, stačilo sejít  pěšinkou z hraničního chodníku na hřebenovku vedoucí po vrstevnici na české straně.

A tak si tak jdu lesem, kochám se podzimními barvami, slunce prosvítá mezi barevným listím, občas se zastavím u tak pěkného výhledu do krajiny, že by i Šumava mohla závidět. Jdu si pěkně po hraničním chodníčku a nic si nemyslím, vlevo mochomůrka, vpravo hříbek…..

Pointu jistě tušíte, odbočku jsem minula. Ano, už zase. Občas se mi to prostě stane – odbočím, kam nemám nebo neodbočím, kam mám. Většinou se nevracím. A tak jsem přešla Hraničky.

Vynadala jsem si a pokračovala stále rovně po hranici.   Cestička připomínala graf vývoje státního dluhu: pozvolna stoupala, pak krátké klesání a opět vzhůru. V jednom z prudkých stoupání jsem před sebou uviděla siluetu chlapíka, který z dálky připomínal mého polského spolunocležníka z Borůvkové hory. Říkala jsem si, že jsem se s ním ráno ani nerozloučila a že by bylo fajn ho alespoň pozdravit. Bylo jasné, že mě mohl snadno předejít. Udělala jsem si od rána několik zacházek a nijak jsem nepospíchala.  On neměl hůlky, já ano, nasadila jsem náhon na všechny čtyři a brzy jsem jej dohonila.  Větší batoh, šedivé vlasy, musel to být on. Vesele jsem jej anglicky pozdravila a když se otočil, bylo jasné, že to není on. Tenhle chlapík měl fousy a byl starší.

Raději jsem zůstala jen u pozdravu, předešla jej a vylezla na kopec. Po chvíli tam také došel a dali jsme se do řeči.  Ukázalo se, že je to polský geolog v důchodu, studoval v Bratislavě a tak mluví krásnou slovensko- česko-polštinou. V důchodu má dost času projít se podél polských hranic, každý den ujde asi 25 km, kam dojde, tam si postaví stan a přibližně jednou za tři dny si dojde do civilizace.  Jde zhruba měsíc, nepospíchá, končit bude pro letošek za pár dnů na Pradědu.  Probrali jsme i něco málo z geologie Rychlebských hor, což bylo milé.  Bohužel jsem do diskuse mohla přispět pouze objevným zjištěním, že v lomu u Žulové je žula. Jeho znalosti byly mnohem bohatší, zahrnul mě výrazy jako metamorfované horniny, granodiority, diority nebo tonality. Přeložila jsem si to jako tvrdé šutry, které odolaly počasí a proto tady ty kopce jsou.

Moc hezky se s ním povídalo, ale čas utíkal. On chtěl ještě za světla dojít do Ostružné a já mířila do luxusního a vyhlášeného přístřešku Císařská lovecká bouda. Dalo se očekávat, že tam může přijít víc pocestných a tak jsem tam chtěla být co nejdříve. Rozloučili jsme se a já ho brzy předhonila. Říkala jsem si, že bych si z něj mohla vzít příklad. Šel vyrovnaným tempem, nepospíchal, uměl si to užít.

Nasadila jsem opět náhon na všechny čtyři a stoupala do všech kopců, které tam jsou a svojí výškou se postupně blíží k tisíci metrů nad mořem.  Další kilometry jsem už nikoho nepotkala. Opuštěné hory to už dávno nejsou, ale sem na hraniční pěšinu si každý musí vše opravdu vynést sám.  Desítky kilometrů není žádné občerstvení (naštěstí) a autem se sem také nedá dojet.

Nejvyšším kopcem v Rychlebských horách je Smrk (1127 mnm), kam jsem vyšla v pozdním odpoledni.   Z nádraží v Ostružné  i z Lipové-Lázně  je to jen pár kilometrů prudkého stoupání.  Přesto jsem na Smrku viděla jen v dálce dvě holky s velkými batohy a jinak tam nebyl nikdo – jen slunce, vítr a rašeliniště. Velká krása to byla.

Pěšinka se cestou do údolí změnila v širokou prašnou cestu. Bylo znát, že tudy chodí hodně lidí.  Voda mi ubývala, odbočila jsem proto k nedaleké studánce.

 Byl už podvečer, u studánky jsem si uvařila časnou večeři, věnovala při tom vzpomínku manželovi, který mi expediční jídlo koupil, a sledovala jsem, jak se slunce chýlí k západu.

Rychle se ochlazovalo, byl nejvyšší čas přesunout se do luxusního ubytování v Císařské lovecké boudě.  Není to lovecká chata, ale velký přístřešek s lavicemi, stoly a krbem. K plnému počtu hvězdiček mu chybí jen zdroj vody, ten je ale v obou směrech po cestě. V sezoně tam myslím bývá dost rušno. Trochu jsem spoléhala na to, že v podzimních dnech, kdy se v téhle nadmořské výšce dá očekávat mráz, nebudou v přístřešku davy pocestných.  Opravdu tam nebyl nikdo. Jen já a myši, které se zabydlely v pytli s odpadky vedle přístřešku.  Uvnitř bylo čisto a sucho, natáhla jsem si hamaku a zalezla do ní. Pršet v noci nemělo, snad jen trochu mrznout, usínala jsem s výhledem na cestu a okraj lesa.

Měla jsem za sebou 31 km, nic mimořádného, ale v těch kopcích mi to stačilo. Byla jsem ráda, že ležím a poslouchám zvuky lesa. S přicházejícím večerem se z údolí ve směru od hotelu Paprsek ozvalo troubení jelena. Určitě to nebyl takový silák, jako včerejší král Borůvkové hory. Po chvilce se ze svahu kousek ode mne ozvalo něco, jako profouknutí vodovodní trubky. Asi nějaký mladý jelen nacvičoval troubení. Po chvilce jsem usnula.

Vzbudily mě kroky na štěrkové cestě. Byla jasná noc, lehce mrzlo, na obloze tisíce hvězd.  Ani mě nepřekvapovalo, že přichází nějaký pocestný.  Po široké cestě se dalo určitě jít i bez čelovky, světlo jsem neviděla, přicházel ve směru od Paprsku.  Zastavil se kousek od přístřešku, bylo slyšet, jak něco šustí. Asi v měsíčním světle vybaloval věci na spaní. Z opačného konce přístřešku bylo slyšet rejdění myší.  Myšky po chvíli ztichly, šustění pokračovalo.  Zvedla jsem z hamaky hlavu, že se podívám, jak na tom pocestný s vybalováním je. To, co jsem uviděla, mě ale dokonale probudilo. U cesty stál jelen a v klidu se pásl. Viděla jsem jen jeho siluetu proti světlé cestě. Zašustění hamaky mu nevadilo, asi byl zvyklý na myši.  Pozvolna šel po travnatém okraji cesty, ukusoval trávu, jako to dělají koně, trochu to šustilo, trochu chroupalo. Pak se ozval zvuk, který myslím, patřil opačnému konci trávicí soustavy.  Řekla bych, že jeleni taky prdí.

Jelen se prošel kolem přístřešku až k zatáčce a pak zase zpět, kolem mé hamaky. Chroupal trávu stejně jako kůň na pastvě.  Sledovala jsem z hamaky jeho siluetu proti obloze plné hvězd. Když odešel zpět do stráně nad cestou, i já jsem konečně šla spát. Hvězdné nebe nade mnou....