Dáma na rozcestí – jak se vaří dobrá nálada

Bylo studené podzimní ráno, slunce neochotně poslalo první paprsky na zem. Po nočním společníkovi  nezbyly v trávě stopy, překryla je rosa.

Ještě jsem se musela smát, když jsem si vzpomněla, jak jsem si v noci představovala pocestného lovícího věci z batohu a on na mě ve skutečnosti jen prděl jelen.

Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo, vytáhla mě až představa denní dávky kilometrů a stoupání. Rozhodla jsem se, že si k snídani uvařím dobrou náladu. Ta se vaří tak, že ve chvíli, kdy vykukuje slunce, si uvařím čaj nebo kávu a kaši a pak se kochám prvními slunečními paprsky dopadajícími na orosenou trávu. Snídaně to musela být vydatná, čekal mě poslední den v Rychlebských horách a zároveň první den na Králickém Sněžníku.

Většinou nemívám ráno čas kochat se ani vařit a vystačím si s overnight porridge domácí výroby. Jemně mleté ovesné vločky nebo granola, sušené ovoce, ořechy, trocha skořice a cukru, nic složitého. Tentokrát jsem měla dost času, nečekala mě velká porce kilometrů, jen zajímavé převýšení. V klidu jsem si ohřála vodu na čaj i kaši, při jídle sledovala první paprsky vycházejícího slunce, až pak jsem vyšla do časného rána.

Z luxusního ubytování v přístřešku Císařská lovecká bouda jsem to měla k chatě Paprsek jen asi 2,5 kilometru krásné cesty po vrstevnici. Za ohybem lesa se mihlo stádo laní. Snad patřily k jelenovi, který se večer ozýval z údolí pod Paprskem, protože ten mladík, který se mi v noci procházel před hamakou, by si je jistě nevybojoval.

Po cestě jsem dobrala trochu vody, nepřeháněla jsem to, věděla jsem, že v průběhu dne nebude o vodu nouze.

Na chatě Paprsek hosté ještě spali, jen kaplička sv. Kryštofa otevřenými dveřmi lákala k návštěvě.

Krásná dřevostavba, byla radost se u ní zastavit.  Posadila jsem se na lavičku, výhled do údolí sliboval pěkný den.  Pak jsem dostala nápad. Hned jsem ale věděla, že toho večer budu litovat. Zlákala mě cesta k rozhledně Větrov. Je to zacházka jen asi 2,5 km tam a stejně tak i zpět, ale ten sestup a pak výstup navíc bude později v nohách určitě znát.

Zvedla jsem se od kapličky a zamířila k rozhledně. Nejsem velký fanoušek rozhleden, někdy je kopec bez nich hezčí, ale tady se stavba povedla.

Dvě kamenné věže a dřevostavba v krajině neruší.  Je to vlastně docela pěkný cíl na výlet ze Starého Města.  Bylo časné ráno, měla jsem vrcholek kopce jen pro sebe.  I bez rozhledny by stál za návštěvu.

Vrátila jsem se stejnou cestou k Paprsku a pokračovala vzhůru po červené turistické značce přes Růžovou boudu, do údolí k Medvědí boudě a zase nahoru k hranici na Chlupenkovec a protože času bylo dost, tak jsem to vzala malou zacházkou po červené hřebenovce zase od hranice dál - nahoru a dolů. V údolí Černé rokle jsem potkala dvojici s batohy,  kteří se ptali, zda mají na Paprsku otevřeno.  Potěšila jsem je, že mají.  To mě přivedlo na myšlenku opustit Hřebenovku a vyběhnout si nahoru na Kladské sedlo.  Logiku to nemělo, byla to další zacházka, ale na Kladském sedle je vyhlášené občerstvení a čas jsem měla dobrý. Byl všední den a pozdní dopoledne, otevřeno by mohli mít.

Opět jsem tedy odbočila z Hřebenovky a napříč vrstevnicemi jsem to vzala – chvilku po silnici a chvilku pěšinkou, kolmo vzhůru na Kladské sedlo.

 Místo je to důležité geograficky – odděluje Rychlebské hory od Králického Sněžníku, i historicky – procházela tudy tradiční obchodní stezka. V roce 2007 byl na Kladském sedle zřízen hraniční přechod s celnicí, který ale obratem zanikl ve stejném roce po vstupu do Schengenského prostoru.

Z celnice vznikl penzion s restaurací, kde se zastavují cyklisté z obou stran hranic i pocestní jdoucí po hranici. Ti se mohou ubytovat nejenom v penzionu, ale i v několika podsadových stanech, zkrátka je to místo obecně vyhlášené.

Místo je to pěkné a k zastavení láká. Já tam dorazila ve všední den okolo poledne, dveře otevřené, ale jinak nikde ani noha.  Obešla jsem budovu a vzadu na okénku občerstvení na mne čekala zpráva v polštině, že je zavřeno.  A já se tak těšila na polévku a pití!  Bylo po sezoně, nemělo mě to překvapit. Dobrou náladu mi to nezkazilo, obsloužila jsem se z vlastních zásob a zkusila si objednat ubytování na další den v Králíkách. Doporučení jsem měla na penzion, kde bych se měla jako u maminky, protože jej provozuje kamarádka kamarádky, ale i bez doporučení mne lákalo přespat v Poutním domě – jen pro ten zážitek.  Zavolala jsem nejprve tam a ono to vyšlo, tím bylo rozhodnuto a na světě bylo krásně.

Po chvilce odpočinku jsem nahodila znovu batoh na záda, připojila náhon na všechny čtyři (hůlky), vystoupala ze sedla do kopce a pak rovnou za nosem, po hraniční cestě. Tady opravdu nebylo kde zabloudit.

Tak si tak jdu hustým lesem, vlevo smrk, vpravo buk, uprostřed pěšinka. Jdu si lesem a nic si nemyslím… Kdepak, tentokrát jsem nezabloudila! Tentokrát jsem před sebou uprostřed lesa uviděla chlapíka v ostře zeleném triku a krátkých běžeckých kalhotách.  Sportovní postava, lehce prošedivělé vlasy, docela velký batoh…Říkala jsem si, že je to další z polských turistů, stejně jako předchozí dny. Pozdravili jsme se anglicky, přešla jsem ho tak o dva kroky, když mi došlo, že by bylo dobré vědět, odkud jde – Hřebenovku nebo po hranici  od Králického Sněžníku. Zastavila jsem se a zeptala se ho, odkud jde.  A on odpověděl angličtinou s přízvukem rodilého mluvčího, že od Králického Sněžníku, ale jinak, že z Nového Zélandu. To už byl důvod pro zastavení!

Pocestný se jmenuje Steve, je mu 67, ale vypadá tak o dvacet let mladší.  Letos si pro svůj trek vybral severní cestu Českem / Via Czechia a je to thru hiker, tedy jde ji celou. Já se mu přiznala, že jsem jen   section hiker, tedy že jdu po hranicích po částech, ale že si trasu volím sama.

Steve není žádný nováček. Má za sebou treky nejenom na Novém Zélandě, ale i v Jižní Africe. Tam se dostal před lety v rámci sabbaticalu, který si protáhl na tři roky a nakonec tam začal i podnikat. Nyní tedy část roku tráví na Novém Zélandu, část v Jižní Africe a část na cestách.

Severní cesta po hranicích republiky se mu moc líbila a to nejenom zásluhou krásné přírody, ale i bezpečného cestování. Oba jsme se shodli na tom, že jsme zvažovali pořízení satelitního komunikátoru, ale místa bez signálu nebo mimo civilizaci u nás nejsou nikdy vzdálená více než den cesty a tak jsme si jej ani jeden z nás nepořídili. Na Novém Zélandu je to naopak jeden z nejdůležitějších prvků výbavy.  Pokud si musíte přivolat pomoc a máte satelitní komunikátor, náklady na záchranu hradí pojišťovna. Pokud jej nemáte, hradíte vše. Jak Steve ale správně zmínil, ani satelitní komunikátor vám není nic platný, pokud přeceníte své síly a vydáte se na trek ve špatném ročním období na špatné místo. Jmenoval bohužel i českého hikera, který na Novém Zélandu chtěl pokořit trek Te Araroa z jižního na severní konec Zélandu v zimním období, což místní nedělají.  Jeho to stálo život. V této souvislosti Steve zmínil, jak je důležité nenechat se vést egem. Dokonce řekl, že on sám žádné ego nemá.  Myslím, že mistři východních nauk by z něj byli nadšení. Já se bohužel musela přiznat, že moje ego mi občas na cestách dává zabrat.

Bylo to skvělé povídání, jen nás už honil čas.  Rozloučili jsme se a uháněli každý opačným směrem. Třeba se ale někdy potkáme, oba nás ještě čeká jižní část hranice.  Jen mně to bude trvat o dost déle.

Hraniční pěšinka se začala strmě zvedat, les se otevřel a obloha slibovala změnu počasí. Důvod ke spěchu tady byl, v dalších dnech už mělo začít pršet.

Stoupání bylo výživné, slunce pálilo, přibývalo jednodenních turistů, z úzké pěšinky se stal pohodlný chodníček.  Voda mi došla před několika kilometry. Myslím, že už dlouho jsem se neradovala z pramene  vody tak, jako u pramene řeky Moravy.

Dobrala jsem vody, co to šlo, batoh pořádně ztěžkl. Měla jsem pocit, že jsem si tam naložila slona.  Ohlédnu se - a byl tam!

Sloník bydlí pod vrcholem Králického Sněžníku už od roku 1932.  Ten rok bylo 10. výročí založení česko-německé umělecké skupiny  Jescher, odvozené od německého názvu Ještědu (Jeschken). Umělci se ovšem nescházeli na Ještědu, ale na Králickém Sněžníku v Lichtenštejnově chatě. Slůně si zvolili jako symbol snad pro to, že při kýchnutí vydává zvuk „ješ“.  Nebo pro to, že nosí štěstí, nebo pro to, že jej jako symbol navrhla manželka jednoho ze členů.  Nebo tak nějak.  Druhá světová válka změnila osudy všem, kromě slůněte. Chata zchátrala a byla stržena, dnes po ní zbyly jen základy. Jen slůně zůstalo. Není ale osamělé, ročně jej navštěvují tisíce turistů, prostě pro to, že je to pěkná soška na krásném místě.

Zatímco Lichtenštejnova chata na české straně už nikdy nebyla z důvodu ochrany přírody znovu postavena, nedaleká rozhledna na vrcholu Králického Sněžníku byla Polskem obnovena.  Má tvar ručního mixéru a je i podobně útulná. Vstup na rozhlednu je zdarma, což je pro nás – Skoty vyhnané ze Skotska pro lakotu, významný argument. Přesto mě betonový tunel u vstupu spolehlivě odradil od návštěvy.

Byla jsem ráda, že jsem ráno viděla rozhlednu Větrov a odpoledne ji mohla porovnat s Mixérem. Vítěz v soutěži krásy je pro mne jasný.

Vrcholek Králického Sněžníku je pokryt vřesovištěm bez stromů a výhled do obou zemí je za mne pěkný i bez rozhledny.

Přestože byl všední den a podzim, na vrcholku byly desítky převážně polských turistů. Po hřebeni sem vede široká zpevněná cesta a mě brzy přestala lákat představa, že jdu s davem.

Původní plán byl přespat v útulně na polské straně, ale čas jsem měla dobrý, druhý den už mělo začít pršet, čím víc ujdu, tím lépe.

Pokračovala jsem dál a při nejbližší příležitosti opustila polské turisty a sešla mezi kameny na hřebenovou stezku vedoucí po vrstevnici. Tam byl terén náročnější, zato jsem měla stezku jen pro sebe a byla to velká krása.   Les se občas otevřel a nabízel výhled do okolních hor.  Zanedlouho mi nabídl i výhled na Stezku v oblacích, trčící ze svahu nad obcí Horní Morava. Výhled se tím nevylepšil, ale oproti Mixéru na holém vrchu Králického Sněžníku snad má Stezka nad stromy i nějakou logiku.

Hřebenovka se připojila k hraniční cestě, slunce se chýlilo k západu a já už věděla, kde přespím. Přímo na hranici na mne čekal přístřešek v Sedle Puchača.

S mizejícími slunečními paprsky se rychle ochlazovalo. Sedlo je ve výšce více než tisíc metrů nad mořem, dala se čekat studená noc. Převlékla jsem se, uvařila večeři a zalezla do hamaky sledovat západ slunce.

Prošli okolo mne poslední krátkotrasí turisté uhánějící přes vrchol Klepáče k autu na parkovišti nad Horní Moravou. Prohodili jsme pár slov, oni pospíchali dál, honil je čas, já si užívala západ slunce.

V tom se přihnala malá vichřice. Měla podobu sympatické holky s velkým batohem. Mladá, štíhlá, sportovní, kulaté brejličky.  Nedivila jsem se, že uháněla jako vichřice. Tma za rohem a přístřešek v sedle byl široko daleko nejlepším místem na přespání.   Vešly jsme se tam snadno obě. Já už visela v hamace, ona využila dřevěnou podlahu. Zatímco si vařila večeři, probíraly jsme trochu cestování a hodně studování. Vypadala jako studentka a tak jsem se zeptala, co studuje. 

Ukázalo se, že právě dostudovala medicínu na Karlově univerzitě.  To mě zaujalo, protože postupně končí ročníky dětí, jejichž rodiče studovali v devadesátých letech a pokud vím, zkušenosti studentů o generaci mladších jsou poněkud rozporuplné.

Jako by stařenka univerzita chřadla. Některé její orgány – fakulty, jeví silné opotřebení. Jiným se daří přijatelně, ale jako by se nůžky rozevíraly. Zdá se, že na některých fakultách se výuka odklání stále víc od praxe k teorii, protože díky internetu je v jednotlivých oborech stále více informací, ale současně stále méně vyučujících schopných učit jejich praktické využití. Někde jsou garanty oborů odborníci, kteří měli být řadu let v důchodu nebo v péči specialistů. Není za ně náhrada.  Současně 60-80% studentů po prvním roce mění obor studia, což se možná tolik netýká fakult medicíny nebo práva, ale i tam není situace ideální. V zahraničí je totiž poměr opačný.  Stává se, že po šesti letech studia jsou u nás od státnic vyhozeni studenti, kteří absolvovali bez problémů předchozí roky. Jako by smyslem studia bylo získat peníze za studenty a současně je demotivovat, jako by studenti mnohé vyučující obtěžovali. Peníze to stojí ale nás všechny. Na druhou stranu je ale na přednášející vyvíjen tlak na neustálou publikační a odbornou činnost a to v některých případech za platy, které v Praze stačí sotva na nájem.   Možná už je čas začít mluvit o studentských půjčkách a placeném vysokém školství. Ono už dnes studium na vysoké škole dávno není laciné a bez zvýhodněných studentských půjček přestává i tak být dostupné pro sociálně slabší rodiny. Přitom nejde o nic nového, ale o systém, který v zahraničí funguje dlouhodobě.  Jen to není líbivé téma.

Bylo to na dlouhé povídání, ale měla jsem za sebou 31 km v horách a tak byl čas jít spát.

Před usnutím se mi hlavou honily útržky z celého dne: noční setkání s jelenem, krásné ráno, setkání se Stevem, celý den výhledy z hor a nakonec prima společnice na večerní povídání.  Byl ale parádní den!