Historická vsuvka – temná doba v temném kraji

Mučení, upálení, stětí, věznění bez soudů v kraji hlubokých lesů a čisté vody. Jako by každý režim v temných dobách naší historie zametal pod koberec lesů to, co se mu nehodilo. I takový může být pohled na Jesenicko. 

Svědky časů minulých v krajině nacházíme i dnes.

Čarodějnické procesy

První vlna čarodějnických procesů začala v roce 1622 ve městě Jeseník. V době dobytčího moru obvinil svoji manželku jesenický městský pastýř z čarodějnictví a tak byla Barbora Schmied mučena, doznala se a obvinila desítky dalších lidí.  Kolotoč obvinění, mučení a upalování se rozjel. Mnozí obvinění pocházeli z obcí okolo Jeseníku a Zlatých Hor.

Přesný počet odsouzených není znám. Odhaduje se, že mezi roky 1622-1684 bylo zatčeno, vyšetřováno, mučeno a nakonec z větší části i popraveno 246 až 314 obyvatel Jesenicka. Mezi oběťmi převažují ženy, a to až z 98 %. Obviněním člena rodiny ale byla postižena rodina celá – na cti, řemesle i majetku. Náklady na soudní procesy byly vysoké, obvinění pocházeli ze všech společenských vrstev. Historikům se nepodařilo potvrdit domněnku, že by procesy byly motivovány snahou měšťanů a vrchnosti získat majetek odsouzených. Často se nepodařilo z majetku pozůstalých vymoci ani náklady na soudní výlohy a popravu. 

Důvodů pro rozšíření nákazy čarodějnického pronásledování bude patrně více.   Svoji roli hrála uzavřenost území a vzdálenost od správního centra ve Vratislavi a především obrovská chudoba následkem třicetileté války. Oblast Jesenicka byla opakovaně pustošena vojsky, za kterými přicházela epidemie moru, neúrody a hladomoru.  Místní lidé potřebovali najít viníka- čarodějnice.  Hon na čarodějnice byl nejprve omezen a pak i zastaven až na nátlak vzdělaných vratislavských biskupů Karla Ferdinanda a především jeho nástupce Leopolda Viléma.  Byla to opravdu temná doba v temném kraji… (Podrobněji viz Michaela Neubauerová, Čarodějnické procesy na Jesenicku, 2020).

Důležitou roli hrál v čarodějnických procesech i „lidský faktor“.  Z nedalekých Zlatých Hor pocházel známý inkvizitor Jindřich František Bobling z Edelstadtu (narozen kolem r. 1611-1612). Vystudoval práva, nabyl značné praxe jako přísedící při inkvizičních procesech na Jesenicku a své zkušenosti využil později i jako řídící inkvizičních soudů na Šumpersku. Nejprve ve Velkých Losinách a později i v samotném Šumperku.  

Mezi jeho nejznámější případy patří odsouzení děkana Lautnera, který byl křivě obviněn, že skládal černé mše na Petrových Kamenech.  Děkan Lautner výslechům odolával dlouhých 5 let. Poprava proběhla 18. záři 1685 v Mohelnici, kde byl Lautner po celou dobu vězněn. Poprava v Mohelnici přilákala na tu dobu neuvěřitelné množství lidí. Sešlo se zde až na 20 000 „diváků“, přičemž zde byli přítomni lidé až z Říma. K popravě byl Lautner doveden v zuboženém stavu, zarostlý a špinavý, aby v přihlížejících vzbudil odpor a vypadal opravdu jako ďáblův služebník. Předtím však musel být zbaven kněžské funkce, což bylo provedeno cihlou, kterou mu vydřeli posvěcená místa na hlavě a rukou. Při popravě mu byl na krk pověšen pytel se střelným prachem, který mu měl usnadnit odchod, avšak výbuch ho pouze poranil, tudíž trpěl až do úplného konce. Ještě přes deset let po Lautnerově smrti pronásledoval a upaloval Boblig měšťany obviněné z čarodějnictví….  

V porovnání Jesenickými procesy si ty Šumperské vyžádaly sice méně obětí, ale ve světě vzbudily mnohem větší ohlas, především díky upálení nevinného duchovního. Inkvizitor Jindřich František Bobling zemřel  jako majetný muž v Olomouci ve věku 85-86 let. 

 (Podrobněji viz Bedřich Šindelář, Hon na čarodějnice, 1986 a Wikipedie)

Otroci

Uplynula století, ale život na Jesenicku o mnoho snazší nebyl. Zima trvající až šest měsíců a horský terén ztěžovali zemědělské hospodaření.  Práce se našla při těžbě a zpracování surovin, ve městech se dařilo textilnímu průmyslu. Místní lidé byli potomci Němců, kteří sem v průběhu staletí přišli z hustě osídlených německých území středního a severního Německa.  Vznik Československa v roce 1918 pro ně znamenal ztrátu státem placených pracovních míst, protože na ta byla vyžadována znalost českého jazyka. Značnou část nově příchozích Čechů do regionu tvořili vojáci, četníci nebo příslušníci finanční stráže. Ve třicátých letech dvacátého století dopadla na Jesenicko plnou vahou hospodářská krize i národnostní nepokoje. Podpora nacismu, slibujícího místním lepší život, byla jen logickým důsledkem.

První vystřízlivění přicházelo po připojení Sudet k Říši, kdy začala platit povinnost pracovní služby i pro nově přičleněná území. V roce 1939 byl na konci města Javorník zřízen tábor Říšské pracovní služby (RAD).  S vypuknutím války se program zaměřil na vojenský výcvik pro wehrmacht, po skončení války naopak sloužil k internaci Němců obviněných z aktivit v nacistických organizacích. Později byl srovnán se zemí a nyní jej už připomíná jen název autobusové zastávky.

Skutečné ochlazení z nadšení pro Říši přicházelo až se začátkem II. světové války, kdy byli práceschopní muži z Jesenicka odveleni do německé armády. Brzy je nahradili váleční zajatci - novodobí otroci.

Zajatci a nuceně nasazení

  Jen asi 50km vzdušnou čarou od Jeseníku se na polském území nachází městečko Łambinowice (Lambinovice, Lamsdorf). Leží v úrodné nížině severovýchodně od Nisy, je obklopené lesy a prochází jím železnice. Ve 2. polovině 19. století byl nedaleko městečka zřízen vojenský střelecký polygon. Ten byl poprvé využit i jako zajatecký tábor za prusko-francouzské války (1870-71), kdy zde bylo internováno 3 500 francouzských zajatců. Ke stejným účelům posloužil i za I. světové války, kdy jím prošlo téměř sto tisíc zajatých vojáků bojujících proti Německu a Rakousko-Uhersku.

S přípravou německé armády na další válečný konflikt souvisela i příprava zajateckých táborů. V Lambinovicích byly částečně nebo úplně vysídleny obce v sousedství vojenského polygonu.  Jíž 5 dní po vypuknutí II.světové války dorazil do Lambinovic první transport válečných zajatců. Nejprve sloužil tábor pouze jako tranzitní, o měsíc později se změnil na tábor kmenový, ale zcela bez odpovídajících ubytovacích kapacit. Polští zajatci brzy získali status nuceně nasazených civilních pracovníků a byli posláni na práci v Říši. Například do kaolinových dolů ve Vidnavě na Jesenicku přišlo už v listopadu 1939 na 60 zajatých Poláků.

 V průběhu II. světové války se z Lambinovického tábora a jeho poboček (Stalag) stal největší zajatecký tábor v Evropě. Celkem prošlo lamsdorfskými stalagy na 300 tisíc válečných zajatců. Z nich 200 tisíc tvořili sovětští zajatci, kterých zde 40 tisíc zahynulo.

Přes Lambinovice a podobné tábory proudila levná pracovní síla do dalších území Říše. Jen na Jesenicku vzniklo v prvních třech letech války na 40 pracovních táborů s kapacitou okolo 3 000 zajatců. Odhaduje se, že jimi za celou válku prošlo na 6 000 zajatců a 4000 nuceně nasazených polských dělníků. Pracovali v lesích, lomech, v zemědělství i u živnostníků.

 Největším táborem na Jesenicku byl zajatecký tábor francouzských důstojníků v bývalém teologickém semináři ve Vidnavě. Tábor se od ostatních odlišoval nejenom počtem zajatých (přibližně 600 důstojníků a 100 řadových vojáků), ale i zacházením se zajatci.  V případě zajatců ze západoevropských armád zpravidla respektovala německá armáda Ženevskou konvenci. Důstojníci nemuseli pracovat a zajatcům byly povoleny balíčky zasílané prostřednictvím Červeného kříže.

Podobně bylo zacházeno i s britskými a belgickými zajatci a to nejenom v táboře, ale i po převelení do pracovních komand.

Jeden z táborů britského pracovního komanda se nacházel v lokalitě U Buku na konci Račího údolí.  Původně v něm bydleli nuceně nasazení polští dělníci, v roce 1943 je vystřídali britští zajatci.  Bylo jich, ubytovaných ve dřevěných barácích, přibližně sedm desítek. Šest dní v týdnu pracovali v lesích, v neděli měli volno a chodili hrát fotbal na louku u Nových Vilémovic. Měli opravdový kopací míč, který do té doby mnoho místních kluků nevidělo. Došlo tedy k dohodě mezi britskými zajatci a německy mluvícími kluky, že jim budou nosit vajíčka a zajatci jim za to půjčí balón. Zda se dohodu podařilo naplnit, v tom se bohužel různé zdroje liší. Dnes U Buku najdeme jen louku, les a malou informační tabuli.

Zcela odlišné podmínky platily pro zajatce ruské národnosti. Na ně Ženevská úmluva ani Haagská konvence uplatňována nebyla. Často byli v prvních dnech zajetí drženi bez vody a jídla, mnoho jich zahynulo i při transportu. Původně neměli být sovětští zajatci dopravováni na území Říše vůbec, a pokud ano, tak nemělo dojít k jejich „mísení“ s ostatními zajatci. Proto pro ně byly například v Lambinovicích budovány ubytovací kapacity až po té, kdy zajatci dorazili. Zdokumentovány jsou jámy, které si zajatci vyhloubili jídelními lžícemi, aby se mohli ukrýt na větrem bičované pláni obehnané ostnatým drátem.  Ti, kteří to vše přežili, byli rozděleni do pracovních komand a přesunuti na práci v Říši. Také tam byly pracovní podmínky sovětských zajatců výrazně horší. Nekonečný hlad, nemoci, dřina i sedm dní v týdnu.  Na Jesenicku živořili například v táborech hluboko v lesích, bydleli ve dřevěných budovách obehnaných ostnatým drátem. Životnost Sovětů v letech 1941 až 1942, pokud se dostali o lesních táborů, byla zhruba dva měsíce.

Příběh britského vojáka

Údolím Stříbrného potoka vane studený vítr. Je sevřené mezi strmými kopci, kolem hustý les. Tam, kde se zužuje, kousek od Nýzerovských vodopádů, stávaly za války dřevěné budovy. Nejprve v nich bydlel pracovní oddíl britských zajatců, později je nahradilo pracovní komando ruských zajatců.

Jedním z britských zajatců byl Ross Selkirk Taylor.  Bylo mu dvacet let, když musel narukovat do armády. Jako řidič byl zařazen do britského expedičního sboru, v květnu 1940 byl zajat a spolu s dalšími britskými vojáky poslán do lágru v Lambinovicích. Odtud putoval s pracovním komandem do Nýzerova, kde šest dní v týdnu pracoval na stavbě lesní cesty nebo v lomu. Z dobové fotografie se na nás dívá sympatický chlapík v kulatých brejličkách. Právě tak si jej pamatovala místní dívka Vilma Hadwigerová (Pupová), které britský zajatec ošetřil nohu, když si ji poranila srpem. Jen shodou okolností se přihodilo, že Vilma i její rodina nebyli po válce odsunuti do Německa a že se postupně členové rodiny vrátili do údolí Stříbrného potoka. Stejně tak se do svého domova po válce šťastně vrátil i  R.S. Taylor.   O více než sedm desítek let později příběh vypátral jeho vnuk  - novinář Chris Ayres.

Britové byli v Nýzerově  do roku 1942, pak je vystřídali Rusové. Také oni pracovali v okolních lesích,  s minimálními dávkami jídla a zcela nevybaveni na práci v drsné zimě. Dva z nich zde zemřeli a byli pohřbeni v lese za táborem. Úzká pěšinka nás ještě dnes dovede od přístřešku u cesty až k jejich pomníčku.

Váleční zajatci na Jesenicku

Na Jesenicku působilo za druhé světové války na 160 pracovních komand a 40 lágrů. Jejich historii a osudy některých zajatců mapuje mnoho let pan Roman Janas. Své pátrání zpracoval spolu s kolegou Pavlem Macháčkem do knihy Váleční zajatci na Jesenicku 1939-1945. Jeho zásluhou vzniklo v České Vsi  i Válečné muzeum a právě jeho zásluhou jsme i my bohatší o další kamínek do mozaiky naší historie.

(Zdroje: Roman Janas, Pavel Macháček, Váleční zajatci na Jesenicku 1939-1945, vydala Obec Česká Ves, 2023, dále Wikipedie, webové stránky města Javorník a muzeum Lambinovice)