Dáma na rozcestí – a kde jeleni dávají dobrý den

Krásné letní ráno. Slunce nakouklo pod přístřešek. Měla bych vstávat. Ach jo… Včera jsem to vážně přehnala. Bolel mě celý člověk. V mém věku, taková blbost…  Už bych mohla mít rozum…

Vyhrabala jsem se ze spacáku a hamaky.    Bylo chvíli po páté ráno a už začínalo být teplo.  Nemělo smysl se zdržovat,  musím jít, dokud nebude takové vedro.  Čeká mě už jen  asi třicet kilometrů,  žádné dramatické kopce, to se dá jít. 

Na snídani a ranní hygienu padla poslední voda. Podle mapy by o kus dál měla být studánka.  Pokud by to nevyšlo, budu muset přefiltrovat vodu z potoka v údolí.  No nic, tak jdeme…

Nohám se  nechtělo. Batoh byl také nějak těžší, než včera.  Vazy v pravém kotníku podezřele vrzaly. Nové boty  ověřené značky jsem sice  doma užívala na běhání ,  ale bez návleků.  Včera jsem  měla návleky celý den. Boty  výrobce  inovoval do užšího tvaru.  Návleky  přitáhly  už tak dost úzkou botu ještě víc ke kotníku a  vazům se včerejší celodenní  tlak  přestal  líbit.  Sundala jsem návleky, povolila botu a snažila se nohu odlehčovat.   Tak jdem…

Studánka  byla tam, kde měla být. Co studánka!   Malý zázrak!  Zurčící křišťálově čistá voda! Nemusela jsem ji ani filtrovat. Den byl hned krásnější.

Čekala mě  cesta až  k té  snad nejvzdálenější, nejopuštěnější  a nejtemnější ze všech vysídlených obcí:  Frantoly. 

Obec Frantoly  je  trochu záludná. Na Šumavě jsou dvoje.  Jedny  malé a kouzelné na  Prachaticku. Druhé ještě menší,  spadající pod Loučovice.  Jsou opuštěné a tmavé, téměř na samé hranici v jižním výběžku Šumavy.   Není nijak obtížné se tam dostat.  Jen je to tak daleko, že pro to málokdo najde důvod. Podobných obcí je nejenom  na Šumavě hodně.    Tady  ale nikdo boží muka neobnovil. Není pro koho.  Není  kdo by se u nich zastavil, kdo by se o ně staral.  Tady je to všude daleko. 

Cestu lemovala  zídka z pečlivě otesaných,  velikých kamenů.  Musela to být  nesmírně  těžká práce,  kterou před  staletím někdo udělal  hodně pečlivě.  To nebyly jen nějaké kamenné snosy z políček. Tohle byla poctivá kamenická práce, která přečkala věky.  Jen vzácně  nad ní zvítězily kořeny stromů a rozvalily ji.  Mohutné kameny drží svah, kde bývaly pastviny.

Dnes jsou zarostlé  zplanělými třešněmi.  Keře lískových ořechů nad cestou udělaly  hustou pralesní klenbu.  Rozvalinami  po domech teče potok.  V horkém letním dni  tady panovalo  vlhko a  pralesní  šero.   

Jak se tady asi  lidem  žilo?  To je možná i ten důvod, proč mě zvědavost žene na místa lidmi opuštěná.   Frantoly (Freuenthal) spadající pod Loučovice vznikly už v 16. Stolení. Ve dvacátých letech 19. století měly jen 89 obyvatel ve 14ti domech.   Pro srovnání  v té době měla stejnojmenná obec  na  Prachaticku více než 400 obyvatel v 70ti domech (viz www: zanikleobce.cz a historie obce Loučovice). 

Život tady na samé hranici musel být hodně těžký.  Do Rakouska blíž než  do Čech. Hluboké lesy.  Pastviny  těžce  získané  a udržované.   Tady žádný plavební kanál  neulehčoval dopravu dřeva k zákazníkům.

Dlouho tady nikdo nešel.   Voda podmáčela cestu. Noha zajela po kotník do bláta.   Návleky jsem  si ráno nebrala,  bota byla plná vody a bláta.  Přírodní obklad kotníku.

Kotník mě moc nebolel,  hnala mě zvědavost.  Odbočila jsem směrem ke hranicím.  Cesta byla už zase  asfaltová, šlo se rychle.   Chtěla jsem se podívat jen kousek k hranicím a pak zpět.  Byla to čistá radost jít  údolím podél potoka, okolo lesy.  Po pravé ruce jsem uviděla  pohyb.  Loukou se mihl jelen. Zmizel v křoví u potoka.  Hluku nadělal jako stádo krav.  Byl obrovský.  Chvíli jsem tam ještě stála, nechtěla jsem ho  plašit.  Zůstal schovaný.  Otočila jsem se a vydala se na zpáteční cestu. Jeleni tady dávají dobrý den, tak ať  mají klid.

Opustila jsem hluboké lesy i s jelenem a směřovala  do vnitrozemí.